OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
INDIAN som spoznal len nedávno a bolo to jedno z tých stretnutí, na ktoré sa len tak ľahko nezabúda. Kopol ma rovno do tváre, chytil pod krkom a držal až dovtedy, kým som nezmodrel. Jednu ruku mal pritom stále pripravenú pre prípad, aby mohol vytiahnuť od krvi ufŕkaný tomahavk, seknúť ma ním do lebky a navždy ukončiť moje trápenie.
Presne tieto pocity som prežíval pri počúvaní nového albumu „Guiltless“ od ponurých, bahnitých doommetalistov z Chicaga, počúvajúcich na (v tomto druhu hudby) tak trochu neobvyklé meno.
„Guiltless“ ponúka fanúšikovi, ktorý si rád ubližuje poriadnou dávkou ťažkotonážnych riffov, to správne vnútrožilné potešenie. Čo mu bude imponovať ako prvé, je vražedný vokál, ktorý zo všetkého najviac pripomína blackový škrekot (blackened sludge?) a osciluje medzi nekompromisným diktátom a totálne zvieracím skresleným prednesom.
Zvuk „Guiltless“ je špičkový, nahrávalo sa predsa u Parkera. Hutné a ešte hutnejšie gitary, výborne ozvučená rytmika a navrch troška noise na podfarbenie celého tohto apokalyptického ansámblu. Miestami absolútne drone down-tempo, inokedy svižná nenávistná mašina s presahmi do pichľavého sludgecore, ktoré žne všetko živé.
Jediné a pomerne veľké negatívum spočíva v až prílišnej monotónnosti toho, čo INDIAN na „Guiltless“ predvádzajú. Chcú poslucháča zakopať pod hromadu ťažkých riffov, ale akosi zabúdajú zvoľniť tempo. Okrem krátkeho intermezza „Supplicants“ nie je na albume ani chvíľka k oddychu a INDIAN okolo seba máchajú ako nepríčetní. Nebolo by na škodu upokojiť sa a troška vybočiť zo zabehnutých štýlových koľají, čo sa napríklad ich kolegom z BATILLUS náramne darí. Určite by to „Guiltless“ pridalo ďalší rozmer.
Kapely ako INDIAN, BATILLUS, COUGH alebo THOU sú sviežim vánkom, ktorý sludge/doomová scéna určite potrebovala. „Guiltless“ je aj napriek spominanému negatívu album plný potenciálu a jeho pozitíva sa vám budú odhaľovať postupne, ale o to intenzívnejšie. Je to stupňovanie vašich múk plné tej najtrpkejšej a najskľučujúcejšej atmosféry. Dokonca by som povedal, že doommetalová smršť v podaní INDIAN má až katarzný účinok.
PS: Kompletný album „Guiltless“ si môžete vypočuť na tejto adrese.
Moderný sludge a doom metal tej najvyššej kvality. Plus bezútešná atmosféra grátis.
7,5 / 10
Ron DeFries
- basgitara
Bill Burmgardner
- bicie
Sean Patton
- hluk
Will Lindsay
- gitara, spev
Dylan O'Toole
- gitara, spev
1. No Grace
2. The Fate Before Fate
3. Guiltless
4. Guilty
5. The End Of Truth
6. Supplicants
7. Banality
From All Purity (2014)
Guiltless (2011)
The Sycophant (2008)
Slights And Abuse (2007)
The Unquiet Sky (2005)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 40:56
Produkce: Sanford Parker
Studio: Semaphore Recording
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.