MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
INDIAN som spoznal len nedávno a bolo to jedno z tých stretnutí, na ktoré sa len tak ľahko nezabúda. Kopol ma rovno do tváre, chytil pod krkom a držal až dovtedy, kým som nezmodrel. Jednu ruku mal pritom stále pripravenú pre prípad, aby mohol vytiahnuť od krvi ufŕkaný tomahavk, seknúť ma ním do lebky a navždy ukončiť moje trápenie.
Presne tieto pocity som prežíval pri počúvaní nového albumu „Guiltless“ od ponurých, bahnitých doommetalistov z Chicaga, počúvajúcich na (v tomto druhu hudby) tak trochu neobvyklé meno.
„Guiltless“ ponúka fanúšikovi, ktorý si rád ubližuje poriadnou dávkou ťažkotonážnych riffov, to správne vnútrožilné potešenie. Čo mu bude imponovať ako prvé, je vražedný vokál, ktorý zo všetkého najviac pripomína blackový škrekot (blackened sludge?) a osciluje medzi nekompromisným diktátom a totálne zvieracím skresleným prednesom.
Zvuk „Guiltless“ je špičkový, nahrávalo sa predsa u Parkera. Hutné a ešte hutnejšie gitary, výborne ozvučená rytmika a navrch troška noise na podfarbenie celého tohto apokalyptického ansámblu. Miestami absolútne drone down-tempo, inokedy svižná nenávistná mašina s presahmi do pichľavého sludgecore, ktoré žne všetko živé.
Jediné a pomerne veľké negatívum spočíva v až prílišnej monotónnosti toho, čo INDIAN na „Guiltless“ predvádzajú. Chcú poslucháča zakopať pod hromadu ťažkých riffov, ale akosi zabúdajú zvoľniť tempo. Okrem krátkeho intermezza „Supplicants“ nie je na albume ani chvíľka k oddychu a INDIAN okolo seba máchajú ako nepríčetní. Nebolo by na škodu upokojiť sa a troška vybočiť zo zabehnutých štýlových koľají, čo sa napríklad ich kolegom z BATILLUS náramne darí. Určite by to „Guiltless“ pridalo ďalší rozmer.
Kapely ako INDIAN, BATILLUS, COUGH alebo THOU sú sviežim vánkom, ktorý sludge/doomová scéna určite potrebovala. „Guiltless“ je aj napriek spominanému negatívu album plný potenciálu a jeho pozitíva sa vám budú odhaľovať postupne, ale o to intenzívnejšie. Je to stupňovanie vašich múk plné tej najtrpkejšej a najskľučujúcejšej atmosféry. Dokonca by som povedal, že doommetalová smršť v podaní INDIAN má až katarzný účinok.
PS: Kompletný album „Guiltless“ si môžete vypočuť na tejto adrese.
Moderný sludge a doom metal tej najvyššej kvality. Plus bezútešná atmosféra grátis.
7,5 / 10
Ron DeFries
- basgitara
Bill Burmgardner
- bicie
Sean Patton
- hluk
Will Lindsay
- gitara, spev
Dylan O'Toole
- gitara, spev
1. No Grace
2. The Fate Before Fate
3. Guiltless
4. Guilty
5. The End Of Truth
6. Supplicants
7. Banality
From All Purity (2014)
Guiltless (2011)
The Sycophant (2008)
Slights And Abuse (2007)
The Unquiet Sky (2005)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 40:56
Produkce: Sanford Parker
Studio: Semaphore Recording
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!