Je velmi potěšující, když sáhnete do vody a vytáhnete perlu. Stejné je to i v hudbě. Když jsem kdysi hledal něco klidného a příjemného pro mé uši, často jsem sahal do oblasti progresivního rocku. Jednou jsem takhle nahodile zkusil projekt, pro mne neznámého Xaviera Phideauxe, s názvem PHIDEAUX. Ihned po prvním poslechu 4 roky starého díla „Doomsday Afternoon“ jsem měl jistotu, že jsem přesně vytáhl to, co jsem hledal. Perlu.

I teď s odstupem času si plně uvědomuji, jak setkání s hudbou multiinstrumentalisty a zpěváka bylo pro můj hudební vývoj důležité. V čem že je jeho hudba tak kouzelná? Kořeny hledejme v progrocku 70. let s příměsí folku. Dejme pořádný důraz na klavír a smyčce, svou roli zde mají i různé samply. Velmi důležité je mít i dobrý hlasový fond, za který ručí samotný Xavier Phideaux. Důkazem budiž jeho hostování na prozatím poslední desce AYREON krajana Lucassena, kde si zapěl v písni „Web Of Lies“.

K dosažení správného výsledku mu slouží i další vokální pomoc, z níž jmenujme alespoň Valerii Graciou, bez které si PHIDEAUX dokážu představit už jen stěží. Nejdůležitější je však mít cit pro pěknou melodii a pro uvěřitelné emoce, které bez jakékoliv známky křeči z hudby PHIDEAUX vyzařují. Bohatá instrumentace, o kterou se nestará jen Xavier, ale pořádná plejáda zkušených muzikantů, je zde podřízena příjemnému poslechu a atmosféře, ne k účelu chlubičství. Právě tyto atributy způsobily, že jsem tvorbě tohoto pána propadl bez jakéhokoliv problému. Předloňská „Number 7“ mi v rané fázi poslechu dělala nemalé potíže, přišla mi více rozvláčná a nepříliš posluchačsky záživná. S odstupem času jsem si na mírně pozměněnou tvář rychle zvykl a dnes „Sedmičku“ řadím skoro na stejnou úroveň jako „Doomsday Afternoon“.

Co se tedy přináší letošní počin „Snowtorch“? Hudebně přímo navazuje na předchozí album. Kostru tvoří titulní píseň rozdělena na 2 velké party, které jsou rozčleněny ještě na několik poddílků. Oba v sobě mají zakomponovány všechny atributy Xavierovy hudební vize. Tři čtvrtě hodinky progrockového cvičení uběhne jako voda. Jde o příjemně plynoucí a snadno poslouchající materiál zahraný hravým způsobem. Jediný problém mám však s tím, že jsem poslechem tentokrát nebyl zasažen do srdce, jako tomu bylo dříve.

Všechny dílky jsou jinak do sebe zapadající, jen tak nějak nepřekvapivě. Xavier se svou hudbou tradičně nenudí, letos se mu však nepodařilo svým snažením a poctivou prací mou maličkost uhranout, byť se nedá říct, že by nahrávka působila strojeně a bez emocí. Nejlepším okamžikem celé desky se v mých uších stal závěr první části titulní písně, kdy netypickou instrumentální krkolomnost (na albu jedinou) rozetne výjezd saxofonu. Mrzí mě, že se takových nečekaných libůstek na album nedostalo více. Zbývá zmínit, že mezi obě části titulní kompozice je vložena i klidná „Helix“, kterou svým krásným hlasem sólově odzpívá již zmíněná Valeria Gracia. Příjemná věc, avšak ničím výjimečná, pokud jste již slyšeli krásně minimalistickou „Crumble“ z „Doomsday Afternoon“.