Rok se s rokem nesešel a jak BLACK COUNTRY COMMUNION slibovali, tak splnili a servírují nám svoje druhé řadové album pod všeříkajícím názvem „2“. Loňský debut „Black Country“ nedopadl vůbec špatně a svým způsobem byl tou nejlepší pozvánkou k dalšímu hardrockovému chodu.

Veškeré obavy z ultra rychlého kvašení ve mně vehementně uhasil hned první poslech. Proto nebudu dlouho mlžit a prozrazuji, že rtuť hodnotícího teploměru bude z hodnoty dosažené předchůdcem šplhat vzhůru. Těžším úkolem bylo určit o kolik. Ještě nikdy jsem tolik neváhal nad půl bodíky jako právě v případě recenzované „Dvojky“. Nicméně jednalo se krásné rozjímání, jelikož živelná přitažlivost studijní látky → kvalita hovořící sama za sebe → nenuceně narůstající frekvence poslechů → recenzentova radost.

Nejde nezačít příjemným pocitem z party kolem producenta Kevina Shirleyho, ještě více vyprofilované do tváře opravdové skupiny, která má kromě „supergroup image“ za sebou již řadu koncertních vystoupení, společných zkušeností a novinka dokazuje, že i mnoho společné vůle. Tvůrčí období mezi oběma deskami bylo nutně potřebné k patřičnému porozumění potřeb a zvyků jednotlivých členů kvarteta, což shrnuje i sám Caveman. Tato skutečnost se velmi pozitivně promítla do jeho hudebního spoluautorství, a to hned na osmi skladbách, na rozdíl od prvotiny, kde se spolupodílel pouze na dvou.

Kevin opět nesporně dokázal, že zatraceně ale zatraceně umí. Celkový zvuk se sám o sobě honosí ostrostí chirurgického skalpelu. Mix a aranže maximální akurátností a úctyhodnou účelností. Kapela tedy nesporně našla svojí polohu a to je poznání značně plusové. Nejlepším důkazem je sprostá návykovost, neplést s prachsprostou jednoduchostí, každé z jedenácti skladeb, za níž především hledejme zdravou skladatelskou nápaditost a talent tandemu Hughes & Bonamassa opírající se o kolektivní práci a nasazení.

Klávesistu Sheriniana jsem chválil již minule, momentálně dostává ještě o něco více prostoru a jeho umění je znovu nastavené k jemnému doladění perfekcionistických ambic ansámblu. Ať už v ostrém duelu s kytarou zdobící „The Outsider“ nebo v druhé polovině „Crossfire” ponořeném do nemokrých divadelních snů. Na pomoc mu přicházejí i střídmě pojaté orchestrace v podání Jeffa Bovy, např. „Faithless” nebo „Cold“.

Znatelný rozdíl se udál v nazvučení bicí soupravy. Shirleyho zlepšovák opustit dosamplování se zvukovými úpravami a použít momentální ryzí vyznění se jeví, oproti minulému poněkud utopenému, ideálním řešením. Nahrávka pak tímto krokem nabývá na větší živočišnosti a dostává Bonhama do pozice, kdy nás může bez obav pozvat do svého bubenického lahůdkářství nesoucího název například „Man In The Middle”. Jason podává strhující výkon, je to kavalír v koženém oblečku rázně kličkující na svém Harleyi v husté koloně závodu luxusních aut. Přesně ví, kde to více ohulit, kde správně houpnout na brzdy aby se včas zařadil do vznikajících a zanikajících mezer mezi miliónovými vozy. No a borci ve sporťácích a limuzínách, místo toho aby zuřili, se k přetahované přidávají, problikávají, salutují a dělají tuhle show pro zpravodajské vrtulníky kroužící nad nimi ještě zajímavější.

Tvůrčí chemie vztahu mezi devětapadesátiletým Hughesem a o čtvrt stoletím mladším Bonamassou je magická karetní hra, kde se vynáší pouze trumfy. Nikdo tu nechce vyhrát, ale všichni na partičce zúčastnění se chtějí jenom bavit tím, kdo koho překvapí větším esem. Na Hughesovi je vidět jak moc chce ještě něco velkého okusit. Chvályhodné je, že se tak neděje s přehnaným sebevědomím pokročilejšího věku nebo křečí vůči mladším spoluhráčům, kteří mu spíše slouží jako zdravá motivace a naopak. Tóny jeho tlousto-strunky jsou čitelné, dostávají dost místa („The Battle For Hadrian´s Wall“) a je obdivuhodné jak se společně Bonhamem a Bonamassou dokážou doplňovat. Kapitolou samou pro sebe je Glennův vokál. Pokud pomineme jedinečnou rockovou barvu, potom kvalita zpěvu přinášená na disku je odzbrojující (a na živo se moc neliší). Zpěvák s pečlivostí profesionála nepřelézá své teritorium, navíc je schopen do vokálu vrazit neskutečné množství energie („Smokestack Woman”), naléhavosti („Save Me“) nebo jemnosti („Little Secret”).

Co dodat k Bonamassovi a nechválit? Asi jenom to, že si podobnou partu lidí kolem sebe zasloužil a já bych nám všem přál, aby jim to v téhle fazóně vydrželo co nejdéle. Nadále pro mne bude ctí přemýšlet nad půl bodíky pod nejvyšší metou. Kytary jsou jednoduše leskem, alfou a omegou opusu. Jeho mistrovství, bez toho aby ho někam úzkostlivě cpal, dokáže obohatit a inspirovat ostatní. Poslechněte si po intenzivních šedesáti minutách poslední dech beroucí skladbu „Cold“ a přesně poznáte, o čem tady hovořím.

BLACK COUNTRY COMMUNION v podobě „2“ dodávají šťavnatě rozmanitou, semknutou kolekci živelného vysoce kvalitního hard rocku provoněnou bluesovým kořením.