OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Počúvať tento album v podstate súbežne so sledovaním neuveriteľných správ z Osla a ostrova Utöya bola naozaj zaujímavá skúsenosť. Jedna krajina, dva výsledky mozgovej činnosti jej obyvateľov. Psychopatické vyčínanie a umelecká vypoveď hladiaca dušu. Šokujúce protiklady prazvláštneho tohtoročného leta.
Sprievodná kapela Ihsahna na predchádzajúcom Brutal Assaulte a pre fajnšmekrov už dávnejšie hýčkaný klenot – najmä vďaka výbornému debutu „Tall Poppy Syndrome“. Nórski mladíci LEPROUS samozrejme nie sú žiadnou neznámou, no ich skutočne veľké chvíle prichádzajú až teraz, s druhým albumom „Bilateral“. Predzvesťou výrazného tresku mohol byť už dávnejšie avizovaný obal z dielne kultového Jeffa Jordana. Presne v intenciách jeho vizuálnych šialeností pre THE MARS VOLTA, ani v prípade severského klenotu neponechal nič na náhodu. Na každý album s hríbikmi sa odteraz autor týchto riadkov pozerá ako na potenciálny klenot.
LEPROUS na svojej novinke pracujú so šokujúco pestrým hudobným prejavom. Je až neuveriteľné, ako ľahko a s akým šarmom sa dá švenknúť z avantgardného black metalu, cez progresívny rock sedemdesiatych rokov a najmodernejšie djentové postupy až k upokojujúcej polohe v štýle „Damnation” z magických čias mocných OPETH. Mimochodom, ak si náhodou nový album od LEPROUS vypočul Mikael Åkerfeldt, naplno musel precítiť ťažobu hodenej rukavice. Rád by som sa mýlil, ale tohto pytliaka zo svojich rybníkov Švédi len tak ľahko nevystrnadia.
Vrcholy nahrávky? Celé desiatky. Ba čo viac, každá minúta albumu prináša niekoľkonásobným počúvaním nové a nové inšpiratívne podnety. V skvostnej „Thorn“ sa neviete nabažiť blackmetalových disharmónií a hosťujúceho havranieho škreku Mr. Ihsahna (na albume spolupracoval aj ako producent). Ľahkosťou nadýchaná „Mediocrity Wins“ prekvapí rapovou vsuvkou v duchu RUSH z čias „Roll The Bones“, aby ako celok dokonalým spôsobom tešila fanúšikov PORCUPINE TREE. Spevácke kvality skvelého Einara Solberga vás sprevádzajú celým albumom, ale čo stvára v parádnom refréne hymnickej „Mb. Indifferentia“, to nenechá v pokojnej polohe ani jeden chĺpok na tele.
Ak sme spomínali šokujúcu pestrosť hudobného prejavu, jedným dychom treba doplniť ešte prekvapujúcejšiu ucelenosť diela, aranžérsku konzistentnosť, pocitovú jednoliatosť. Prechody desaťročiami vývoja rockovej hudby sa tu dejú akoby mimovoľne, prirodzene, nenútene – poslucháč rozhodne nedostáva facky v štýle eklektických šialencov IWRESTLEDABEARONCE. Svoje hudobné preferencie siahajúce od Michaela Jacksona, cez Milesa Davisa až po MESHUGGAH pretavujú nórski fešáci do vlastnej muziky naozaj citlivým, vkusným spôsobom.
Muzikantský fortieľ ako najpevnejší základ. Citlivé čerpanie zo slávnej minulosti, profesionálne uchopenie súčasnosti a neustále hľadanie nových a nových zaujímavých cestičiek. Na tejto nahrávke je všetko. LEPROUS vydali album, na ktorom si nájde to svoje každý priaznivec inteligentnej rockovej a metalovej muziky. LEPROUS nahrali soundtrack k letu 2011 a krásnym spôsobom tak vyvážili všetky tie čudné veci, ktoré sa dejú okolo nás. Skutoční umelci.
Prvá tohtoročná desiatka. Neviem, čo iné by si ju zaslúžilo.
10 / 10
Einar Solberg
- klávesy, spev
Tor Oddmund Suhrke
- gitara
Øystein Landsverk
- gitara
Rein Blomquist
- basgitara
Tobias Ørnes Andersen
- bicie
1. Bilateral
2. Forced Entry
3. Restless
4. Thorn
5. Mb. Indifferentia
6. Waste Of Air
7. Mediocrity Wins
8. Cryptogenic Desires
9. Acquired Taste
10. Painful Detour
Melodies of Atonement (2024)
Aphelion (2021)
Pitfalls (2019)
Malina (2017)
Live At Rockefeller Music Hall (2016)
The Congregation (2015)
Coal (2013)
Bilateral (2011)
Tall Poppy Syndrome (2009)
Aeolia (Demo CD) (2006)
Silent Waters (Demo EP) (2004)
Vydáno: 2011
Vydavatel: InsideOut Music
Stopáž: 58:05
Produkce: Jens Bogren
Studio: Fascination Street
Tohle album je výborné, bohužel se mi ještě tolik nedostalo pod kůži. Avšak silné hřmění potenciálu na vyšší bodový zisk je už těď znatelně cítit.
Takto to nechávám zatím pouze za osm s tím, že s každým okamžikem nového poslechu otevírám dveře do útulného hudebního krásna nemajícího větších vad na kráse.
Škoda, že to Rudi vybalil netradičně brzo, mohl jsem ještě vylepšit redakční skóre. Takhle jsou pořád obě nohy na zemi a to je možná škoda.
Ihsahn tuto kapelu rád přibírá jako support na vystoupení a nejspíš ví moc dobře proč. Obě skupiny/hudebníci se snaží o progresi modernějšího střihu a vůbec hudbu pro „náročnější“ publikum.
Ale zatímco u Ihsahna obecně mám problém „jen“ s jeho nezkrotnou a notně křečovitou touhou „dělat umění“, která má za následek místy až nesnesitelnou samoúčelnost, u téhle nahrávky snad se vším. Ano, je to celkem solidně vyprodukované a zahrané, to je snad standard zaručující dobrý produkt, celkem zvládnutou řemeslnou práci, přinejlepším lehce nadprůměrnou nahávku. A teď k přidané hodnotě, kterou jsem nezaznamenal. Originality nacházím stopové množství, protože polepit několik vlivů vedle sebe samo o sobě mi nijak originální nepřijde, ty lepší pasáže/skladby mi přišly jako opakování již někdy dřívě někým jiným vyřčeného, to horší jako vata. A o tom, jak bezúčelná mi občas přijde kompozice skladeb, se raději rozepisovat nebudu. Za ještě slušných s přimhouřeným okem:
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.