Důvodů k sepsání recenze na „Live At The Aragon“ jsem měl hned několik. Ten nejzásadnější se však pojí k letošnímu září, přesněji k dvacátému sedmému dni tohoto podzimního měsíce, termínu vydaní „The Hunter“ - páté řadovky MASTODON. Američané se za více než dekádu vyprofilovali ve žhavou kometu a těžko přehlédnutelnou kometu metalového nebe, což samozřejmě bedlivě mapovalo i magické oko redakční. Berte tedy tyto řádky jako mírné vyjádření fanouškovského očekávaní, nebo vám je dovoleno si článek předčasně spojit s právě probíhající sérií sobotních recenzí na klasické metalové „živáky“ na zdejším serveru. Konečně vám nemůžu ani upírat, a naopak podporuji, současný pocit „přemastodonována“.

Soustřeďme na obsah DVD disku, pořízeného již v říjnu 2009 v chicagském Aragonu. Tehdy ještě žhavá novinka „Crack The Skye“ je zde „pinkfloydovsky“ přehraná v plné parádě, píseň po písni, přesně dle padesátiminutové studiové předlohy a z alb předešlých je téměř rovnoměrně doplněna čtyřmi skladbami. Vše zakončuje parádně vyztužený cover „The Bit“ od krajanů MELVINS.

V případě, že vlastníte DVD bonusovou verzi některého z řadových alb, byste měli pozbýt jakýchkoliv obav z kvality i obsahu tohoto záznamu. I teď se jedná o prvotřídně odvedenou práci, která zcela určitě nepůsobí jako laciný a odfláklý útok na vaši peněženku s logem kapely. Neodvažuji se však říci, zdali se jednalo přímo o záměr skupiny (titul se neobjevuje v diskografii na jejich oficiálních stránkách). Nicméně se jednalo o záměr povedený a pro příznivce jistě zajímavý, a to hlavně z důvodu pozice headlinera ve středně velkém koncertním sále pro MASTODON nanejvýš vhodném, avšak, jak známo, ne příliš obvyklém.

Vizuální stránka působí příjemným dojmem neopomenutí ničeho podstatného pro nasnímání střídmé show prosté „jidášských ohňů“, ostrých nasvícení a ostatních velkolepých efektů. Je nám nabízen dostatek různých záběrů vyrovnaně a klidně sestříhaných do poutavé podívané neopomíjící diváky, prostřihy na promítací plátno a detaily práce všech muzikantů, přičemž trojce struníků se dostává pochopitelně více prostoru. Režie také ctí pohledy na zpěváky v akci, stejně tak sleduje výkony jednotlivých aktéru při jejich, nechci přímo říci sólových, partech. Kvarteto s publikem nenavazuje vůbec žádný verbální kontakt, žádné burcování během skladeb ani mezi nimi se nekoná. O jedinou slovní stručnost se postará bubeník Brann Dailor, jenž úplně na konci setu, již po odchodu zbytku ansámblu, poděkuje: „Thank you Chicago“.

Někdo okecává, druhému holt stačí jenom ohrávat a ještě si to užít, jak vidno hlavně na razantních gestikulacích „middlemana“ Sanderse a pekelných pošklebcích Hindse, párkrát spojených s krok sun krok poskoky, jednou dokonce s výskokem na Dailorovu bicí artilerii. Atmosféru se, dle reakcí z pod pódia, navodit povedlo a „komunikace“ zvláště pak nenarušovala celistvost koncepce „Crack The Skye“, jež během dvou let dozrála ještě do větší krásy. Kvalita zvuku určitě není stoprocentní, ale bez debat se jí podařilo zaznamenat věrohodnost koncertu, čemuž přičítám vůbec největší váhu. Všechny nástroje jsou nazvučneny ostře, velmi čitelně, natolik přesně, aby se v rámci možností netloukly. Harmonie mezi hutností rytmiky a řízností kytarové rifárny, průvodní to znak tělesa, je uchována skoro ve studiové podobě. Hudební podklady bez koncertních experimentů jsou bezchybně předkládány in natura.

Dostáváme se k jedinému problému nahrávky, který bych však viděl ze dvou úhlů. Špatné světlo může vrhat živé provedení zpěvů, zvláště pak uhlazenějších, melodičtějších poloh. Nutno přiznat, v těchto se všichni tři protagonisté, Bill Kelliher pouze coby doprovod, dosti topí, nejvíce snad v úplně první „Oblivion“ a trošku trvá, než si na tento stav přivyknete. Zpěv se kolikrát ztrácí za masivní hudební vlnou. Děje se tak kvůli neschopnosti dosáhnout kvalit vyšších, čistších pozic zaznamenaných na studiových discích. Bavíme se samozřejmě hlavně o albu „Crack The Skye“. Podobnou neřestí - značnou rozdílností, trpí i barvy vokálů. Zvláště pak Brent Hinds se kolikrát mění v rozporuplného provokativního kníkala.

Podívejme se však na tento fakt trošku jinak. Dobré světlo nenuceně říká, že nedokonalost vždy nemusí být nutně na škodu. I díky strhujícímu provedení hudební látky jsem poměrně dosti rychle došel názoru, že vokály právě v této „syrově živé podobě“ dávají skladbám trošku jinou dimenzi. Ještě více psychedeličtější, bolestivější, naléhavější. Důkazem o tomto přesvědčení budiž i naprostá spokojenost s několika soustředěnými poslechy totožného CD.

Suverénní a přesný Dailor, ve figuře i na vokálech vyšponovaný Hinds, rychlý na pražcích, stejně jako nahrbený Kelliher, široce rozkročený a mírně zakloněný Sanders dohušťující ovzduší, všichni formující masivní vesmírnou bouři. To jsou fragmenty oblíbené „The Last Baron“ zanechané v mojí myslivně.

MASTODON prostě i tímto počinem dokázali zaujmout moje sluchovody.

PS: DVD obsahuje i samostatnou filmovou produkci „Crack The Skye“ promítanou při koncertech - jak moc se trefilo do vaší představivosti spojené s hudebními poklady, nechávám na individuálním úsudku.