Moji českí redakční spolufestivalníci mali veľký problém s napísaním tohto úvodníka. Každý ich pokus bol so smiechom (ale o to nemilosrdnejšie) zhodený zo stola naším diktátorským šéfredaktorom. A keďže je už od čias Gustáva Husáka či Karola Poláka úplne zrejmé, že nám Slovákom úvodné slová a rovnako tak celkové rámcovanie deja idú naozaj veľmi dobre, s chuťou som sa podujal zachrániť prvý z troch článkov o tohtoročnej metalovej fieste v Josefově. Vážení čitatelia, aj napriek nepriaznivým predpovediam počasia sa nad areálom Brutal Assaultu 2011 usmieva slniečko, neopakovateľný mundial extrémnej hudby sa môže začať!

Stíhám až druhou kapelu, která byla zajímavá už místem svého původu. Dubajští NERVECELL právě nazvučili a jali se zahájit death metalový džihád. Oldschoolově smrtící buldozer vedený tlouštíkem s baskytarou Jamesem Khazalem dokázal i v pravé poledne (a na počátku festivalu) drtivě zaútočit na fanoušky a se zpěvem muezínů měl jeho hlas pramálo společného. Úderný set ve mně zanechal pocit řemeslně dobře odvedené práce s mnoha pevně přibitými koberci z kopáků a výtečně zvládnutými death/thrashovými kytarami.

Navazující FRONTSIDE z Polska oproti nim působili jako velmi chudý příbuzný. Popravdě, měl jsem chvilku pocit, že to hraje nějaká česká kapela, která utekla z maloměstského kulturáku (pozn. Stray: to tedy nezní zrovna hrdě a pronárodně, holt „Odborník přichází vždycky odjinud!“). Jejich metalcore silně zatěžkaný slaměným bigbítismem si hned na počátku zadělal na největší průšvih festivalu. Takže pánové, takhle tedy ne.

Následující SWORN ENEMY jim doslova a do písmene dávají školení, jak se má pravý hardcore dělat. Energický set poplatný new yorskému HC kmenu plný energie roztočil první circle pity a zahnal pachuť po polském selhání.

Hned po nich nastupují UNEVEN STRUCTURE, kteří  nemají na scéně žádné bedny. Jen zesilovače - Line6. Za to harfy mají osmistrunné. Kde už sem to jen viděl? Že by u MESHUGGAH? Bingo! Nehorázně nabasovaný a hutný set jde v jejich šlépějích. Krom znatelného vlivu švédských nepravidelných řezníků však ve skladbách zaznívají i celkem slušně zvládnuté melodické vokály, vlivy djentu i progresivního metalu. Ačkoliv je na kapele trochu vidět, že s velkými koncerty tohoto typu nemá zas tolik zkušeností, jde o jedno z největších (pozitivních) překvapení čtvrtečního dne.

Na vedlejší scéně se rozjíždí mnohem přímočařejší párty s COMEBACK KID. Jejich set je hlavně o energii a jednoduchém šlapavém a poměrně melodickém hardcoru s živelnou pódiovou show. Žádné složitosti, prim hraje funkčnost. A jejich poctivá porce čiré hardcorové energie bez jakéhokoliv náznaku těžkopádnosti funguje.

Konečně se ke slovu dostává i početná black metalová fanouškovská skupina. Nejsem si však jist, nakolik HECATE ENTHRONED dokázali uspokojit jejich oči i uši. Soubor uctívající černý kov zabalený do silné vrstvy klávesových synthů, měl ve svém středu rozzuřeného taťku v bílém tričku S.O.D. a ve velmi extravagantních fialových tygrovaných teplácích. Díky těmto módním vychytávkám však na něj asi jen tak někdo nezapomene. Když se onen týpek procházel po koncertě areálem, všichni se k němu nadšeně hlásili a chtěli se s ním fotit. Ostatně, tuto image také nikdo jiný neměl. Nečekaný úlet kamsi daleko od black metalové uniformity, jak by z hradem hlásil skrytý módní policista.

Se SYLOSIS jsem měl tu čest před dvěma roky, když jeli turné s THE BLACK DAHLIA MURDER. Tenkrát jsem si Britů moc neužil, neboť se jejich bubeník nacházel v nemocnici. Dnes jsem si ale chuť více než zpravil. Technicky orientovaný metalcore se silnou dávkou deathu a thrashe zaujal hlavně chytlavými kytarovými sóly frontmana Joshe Middletona, který s lehkostí zvládal jak vokály, tak tappované vyhrávky i thrashové groovy. Úderné, technické, přísné rozverné mládí – jednoznačně palec nahoru!

Na prknech jsou divní lidé. Místo toho aby začali hrát, brebentní u kytarové bedny. Jeden vypadá jako rakouský pedofil, který právě nastupuje léčbu pro sexuální devianty a druhý jako trochu vypelichaný karfiol s koňským předkusem. A hádám správně, jsou to imperátoři nintendocoru HORSE THE BAND. Jejich nový basák mne nemůže zmást. Celému vystoupení dominoval digitální zvuk bustrovaných kláves a neustále poskakující Erik Engstrom, který si napsal na klapky i pár českých frází, ze kterých u publika těžil úspěch. Korunu všemu nasadil, když pytlíky brambůrek, které měl přilepené na klávesách, začal sypat mezi lidi. HORSE THE BAND oproti minulosti lehce vyměkli, ale zdá se mi, že neustále přitahují svým poťouchlým bláznovstvím, které se kolem bandy oškliváka Nathan Winneka šíří. Jednoznačně jeden z nejzábavnějších setů dnešního dne.

Po nejčerstvějším závanu kytarových trendů se promptně přenášíme do těch nejzatuchlejších kobek oldschoolového thrash metalu, který zde SKELETONWITCH šroubovali do nehorázných obrátek.  Američané pootevřeli bránu zatuchlému peklu a na lidi se vyvalil smrdutý dým, ve kterém Chance Garnette (navíc s paží pobytou hřeby) řádil jako samotný Lucifer. Živelná podívaná, která musela každé srdce pravověrného thrashera přivést k orgasmu.

Kanadští THREAT SIGNAL i přes svůj mladý věk vystupují jako vyzrálá kapela. Bezchybný zvuk, jasně srozumitelná a čitelná hudba na hranici metalcoru a nu-metalu. Model skládající se z drtivých riffovaček a melodických refrénů trochu připomínal FEAR FACTORY a dal vyniknout zejména Jonu Howardovi za mikrofonem, který ukázal, že s přehledem zvládá řev i čistý zpěv. V závěru kapela představila novou věc z chystané desky, která na první dojem možná až zbytečně moc odkazovala na populárně djentový zvuk a styl, ale na chystanou desku každopádně navnadila.

UNEXPECT nejsou kapela. UNEXPECT jsou přírodní úkaz. Banda těchto Kanaďanů dokázala během svého vystoupení plnohodnotně vyplnit prostor, který si představuji pod pojmem avantgarní metal. V sestavě se necházel třeba devítistrunný baskytarista, nebo vokalistka, která vypadala jako Barbie v temné verzi určené pro populární Adamsovu rodinu, dál pak housle a bizardní kytarový tandem. Jejich set v sobě mísil vše od blacku, přes doom a gotiku, až po rockové tendence. Vše vrstvené na sebe a poctivě promíchané. Tento cirkus na současné metalové scéně patří k tomu nejlepšímu v rámci alternativního pojetí metalu a jsem rád, že svoji pozici dokázal obhájit i na velkém festivalovém pódiu.

Koncert ASPHYX v josefovskej pevnosti musel byť splneným snom každého fanúšika death metalu starej školy. Hoci sme zrejme viacerí do poslednej chvíle dúfali, že sa Shindyovcom napokon  podarí vybaviť aj účasť anglických titánov BOLT THROWER, Martin Van Drunen, Bob Bagchus a ich spolupáchatelia nasekali do hladných fanúšikovských krkov dostatočne veľké kusy krvavého mäsiska. Vo veľkej pohode hrajúca kapela, neustále usmiaty Van Drunen (pri predstavovaní celej kapely zabil so stoickým pokojom „... and my name is Justin Timberlake“), dokonalý setlist reflektujúci silné ozveny minulosti, rovnako tak vydarený aktuálny štúdiový počin – veru, s týmto koncertom jednoducho musel byť spokojný každý oldschoolový priaznivec kovu smrti.

Playlist: Vermin, Scorbutics, M.S.Bismarck, Death The Brutal Way, Wasteland Of Terror, Asphyx (Forgotten War), The Rack, Last One On Earth

Němečtí thrashmetalový veteráni z KREATOR předvedli svůj standard z posledních let, takže dobře známá a prověřená kombinace stěžejních fláků z posledních tří alb, občasně skloubená s nějakou tou pravěkou klasikou („Pleasure To Kill“). Rozuření Milanovci vyloženě nezklamali, ale ruku na srdce, rovněž ani nenadchli. Vlastně šlo o totožný set, s jakým se KREATOR v červnu představili na pražském Sonispheru.

SUICIDAL TENDENCIES naběhli na pódium nastartovaní jako vždy. Tentokrát to celé vzali více z té funky stránky a své tradiční přímočaré vypalovačky, jako „War Inside My head“, nebo „Join The Army“ o něco natáhli. Improvizace však byla naprosto nenucená a vlastně téměř nepostřehnutelná. Čtvrteční technické problémy na Metalshop stage se však nevyhnuly ani těmto groove - funky -HC –punk čertíkům a levá kytara (Mike Clark) zpočátku vystoupení snad nešla vůbec do PA. Druhá („Pleasants“) byla příliš potichu, takže pokud jste si chtěli užít ST naplno, bylo třeba jít do prvních řad, kde byl zvuk o něco lepší. Vystoupení kapely tak táhla (zřejmě víc, než bylo původně zamýšleno) bezmála 400 kilogramová, černošská rytmika. Baskytarové slapované parádičky plus bubenické sólo však neměly chybu a vystoupení bylo po celou hodinu velmi zábavné. Rychlé „oldschool HC“ pasáže, skočné riffy, funky parádičky, to vše prostřídáno s tradičními Muirovými psycho-analytickými proslovy, takže léty prověřené a svižné nátěry typu „You Can´t Bring Me Down“, „Cyco Vision“, „Possessed T o Skate“, „War Inside My head“, nebo „Join The Army“, velmi zdatně konkurovaly zamračenému „josefovskému“ metalu. V „Pledge Your Allegiance“ pozval Cyco Miko jako vždy fanoušky na pódium a závěr setu obstaral tradiční pódiový šrumec „made in ST“. Trochu škoda utopeného zvuku, ale i tak se jednalo spolu s MORBID ANGEL o můj osobní čtvrteční vrchol.

Před započetím festivalu považovali mnozí zařazení MOTÖRHEAD do programu pouze jako jakési nedopatření, ovšem legendární Britové potvrdili, že stále ještě nepatří do starého železa, právě naopak, jejich blok působil hodně životaschopně, takže i mnohé podstatně tvrdší kapely by jim mohli jejich výkon závidět. Už od výkopu v podobě „Iron Fist“ a „Stay Clean“ bylo jasné, že se role headlinerů zhostili s patřičným zápalem. Průřez téměř čtyřicetiletou tvorbou zakončili jak jinak než největšími šlágry – „Ace Of Spades“ a „Overkill“. Příště tedy více takto klasických souborů, ať zbytečně nemusím cestovat takovou dálku na Moravu (autor se velmi usmívá).

Napjatě očekávaní MORBID ANGEL v úvodu vystoupení sice zápolili se zvukem, ale nejpozději od třetí položky („Rapture“) už měli svůj set, skládající se jinak z průřezu prvních čtyř alb a několika skladeb z kontroverzně přijatého alba „Illud Divinum Insanus“, pevně v rukách. David Vincent potvrdil pozici macho frontmana s neobyčejným charismatem a uřídil vystoupení gradující trojicí nabobtnalých bahenních hymen - „Dawn Of The Angry“, „Where The Slime Live“ a „God Of Emptiness“, doslova bravurně. Nakonec jsem tedy odcházel spokojen, byť nešlo o takovou extázi, jakou jsem od nich zažil před pěti lety ve Svojšicích. Škoda jen, že valná část dřívějších fanoušků MORBID ANGEL v průběhu jejich koncertu usoudila, že bude lepší jít se raději někam občerstvit. Ach ty věčné předsudky.

Já k MORBID ANGEL jen dodávám, že Tim Yeung nahradil Peteho Sandovala více než dobře a blast beaty, které sypal při více jak hodinu dlouhém setu, neměly letos konkurenci. Spolu s Vincentovým neoddiskutovatelným charismatem, Azaghtothovou rychlostí (mimochodem výborný sólo výstup) v žádném případě nedokumentovaly nějaký ústup z vydobytých pozic. Pomalé pasáže byly tvrdé a hutné jako beton. Rychlé sypačky byly tak drtivé, že se třásly cihly z Josefovské pevnosti. Věci z nového alba výborně zapadly do skvěle postaveného playlistu. Pro svoji intenzitu i díky instrumentálnímu provedení se ve výsledku jednalo o můj absolutní top zážitek z celého letošního klání.

Naopak řečtí symfo-deathmetalisté SEPTIC FLESH mne svou tvorbou nezaujali. Příliš si totiž netykali s původností a vlastně ani s dobrými nápady. Naplácání mnoha prvků odjinud do svých poměrně nenápaditých skladeb, to totiž umí kde kdo. Člověk měl v jejich případě pocit, že chvíli poslouchá CRADLE OF FILTH, chvíli něco z Göteborgu a někdy dokonce THERION, proto velím k odchodu do hajan a všichni souhlasí.

Text: RIP, Rudi, Stray, Sicky
Fotografie: RIP

Článek v původním znění, neprošel redakční korekcí