Jde vůbec v dnešní době napsat něco neotřelého o EVERGREY? Vždyť tito švédští melodici se už nějaký ten pátek vyhřívají na power/prog metalovém nebi a na zdejším portálu se dávno těší velké oblibě.

Právě letos je tomu 10 let, kdy se vytáhli svým přelomovým opusem „In Search Of Truth“, jenž nechal vyniknout temné a bolestné atmosféře, stejně jako skvělým melodiím linoucích se z tohoto tmavě fialového díla. Snad nebude nikdo namítat, když speciálně vyzdvihnu hlas Toma Englunda, kterým musel uhranout každého naslouchajícího smrtelníka. Na svých dalších dvou deskách EVERGREY svou pozici potvrdili bez poklesu kvality. Když se pak v roce 2005 vydali mírně jinou cestou, směrem k větší hitovosti a přímočarosti, nebylo co namítat. Další album totožné struktury by totiž znamenalo umělecké vymření kapely. Prognózy z recyklace toho samého se tedy potvrdily až na minulé placce „Torn“, která už pouze přežvykovala dávno známé a kdysi silné motivy. Stagnace a neschopnost jakéhokoliv vývoje znamenala velké zklamání, které nepominulo ani 3 roky po vydání.

Má vůbec „Glorious Collision“ šanci zaujat, pokud pojede v kolejích vytyčenými samotnými EVERGREY? Jak by měla vypadat nová řadovka, aby se vyrovnala nepřekonatelné trojici z let 2001 – 2004? Neměli by Englundovci zkusit radikální změnu svého výraziva? Podobné otázky mě napadaly po celou dobu přípravy nové, v pořadí již sedmé řadovky.

Naděje stoupala při šokujícím odchodu většiny členů. Zbyl pouze Tom Englund a jeho klávesový parťák Rikard Zander, jenž to v kapele táhne už od skvělé desky „Recreation Day“. Ten na novince odvedl skvělou práci a do svého rejstříku jako jediný dokázal vtěsnat i pár dosud neslyšených prvků. Jeho moderní zvuk kláves je zde vskutku lahůdkový, příznivci klasického piana však zoufat nemusí. Na své si přijdou v závěrečné „... AndThe Distance“. Noví členové zapadli do továrny šedi bez jakéhokoliv problému. Personální změny se materiálu nijak zásadně nedotkly a EVERGREY si to stále hrnou svým temně-melodickým power/progrem, stavícím na výrazné atmosféře a teskném hlasu hlavní persony – Toma Englunda. Ten pěje bez jediného škobrtnutí a emocemi fluše na všechny strany, ostatně jako vždy.

A tady se dostáváme k hlavnímu problému novinky. Obsah je sice plný klávesových vychytávek, ostrých riffů, pěkných harmonií, naléhavých momentů, bezchybného sborového i sólového zpěvu, jenže posluchače seznámeného s předchozí tvorbou kapely jednoduše nemá čím překvapit. I přes preciznost jde vycítit i rutina a šablonovitost písní. Zde i ty nejpěknější momenty zdaleka nemají sílu těch nejzářivějších diamantů z první poloviny minulé dekády. Přesto jmenujme alespoň některé položky, ve kterých to EVERGREY sluší nejvíce: „Wrong“ – líbivá singlovka, která by se neztratila ani na „Recreation Day“, poklidně se rozjíždějící „The Phantom Letters“ a konečně „I´m Drowning Alone“, kde si Tom přizval na pomoc svou choť Carin. Aby toho „rodinování“ nebylo málo, tatíček zapojil i svou dcerku Salinu. Výsledek je působivý. Zbylých 10 položek splňuje parametry, které jsem popsal výše. Neznat tak podrobně diskografii kapely, nadšeně bych tleskal a pod verdiktem by se honosilo příznivější čísílko.

Novinka i přes všechny výtky zůstává albem lepším než je předchozí „Torn“ a své fandy si určitě najde. Minimálně díky svému zvuku, jenž není tak sterilně dokonalý, jako byl na předchozí placce. Hodinovou procházku věčnou šedí činí tak zajímavější.

Možná by kapele prospěl delší odpočinek. EVERGREY už dlouho kouří doutníky ve čtvercové místnosti bez oken a dveří. Najdou konečně tajnou chodbu, nebo se udusí svým vlastním kouřem?