OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dříve deathmetalovou progresi vyznávající kvartet BECOMING THE ARCHETYPE na novince „Celestial Completion“ trochu pozměňuje své priority. Nové skladby běží převážně ve volném tempu, drsný growling často střídá čistý, melodický zpěv a celkově je pro nové album příznačné polevení v tvrdosti. Kapela se místy dostává na hranice groove metalu s prvky z metalcoru nebo nu-metalu, a pokud chceme označení „death“ v popisu práce ponechat, je třeba jej doplnit zvýrazněným „melodic“.
Nástup alba je ale impozantní. Po velkolepé introdukci přichází výtečná „The Magnetic Sky“ a album nakopne k opravdu vysokým metám. Následující „ Eternal Illumination“ pak bez problémů drží nastavenou lajnu a výrazným riffem ještě přitlačí na pilu. Alfou omegou jsou opět podařené kytarové party, které jsou sice jednodušší, ale nepostrádají údernost a nabídnou kolikrát skutečně svěží motiv. O první polovině desky lze říct, že je vcelku nadupaná a až do monumentální, epické „Requiem Aeternam, Part I-III“ běží vše jak má. V druhé části však začnou věci trochu drhnout. V „Cardiac Rebelion“ kapela experimentuje s trumpetami a jinými, pro metal netypickými nástroji, ale stejně jako v závěrečné „Breathing Light“, kde se pro změnu snaží o monstrózní kus se smyčcovou sekcí a klenutými vokály, nepůsobí výsledek úplně přesvědčivě. Díky širokému žánrovému rozkročení znějí Američané na „Celestial Completion“ trochu jinak, než je v současném metalovém světě běžné, ale zároveň působí jejich snažení o maximální žánrový rozptyl někdy příliš vynuceně.
BECOMING THE ARCHETYPE vydávají u Solid State Records, což znamená v praxi dvě věci. Za prvé jsou kapelou, která je spjata s křesťanstvím (v tomto případě se dá hovořit o té zapálenější variantě) a za druhé se vymyká klasickému pojetí metalu/hardcoru. Symptomatické pro kapely ze stáje Solid State je též, že se drží stranou. Nevystupují na monstrózních evropských festivalech, zpravidla se neobjevují v zavedených metalových mediích a jen vyjímečně se některé podaří dostat do záběru mainstream sledujícího metalisty. Otázkou zůstává, nakolik je toto záměr a o důvodech radši nebudu spekulovat, ale věřím, že zrovna tahle parta by se na velkém pódiu mezi zavedenými značkami neztratila.
Křesťanští věrozvěstové z Atlanty zůstávají i na „Celestial Completion“ osobití a svoje jméno nedevalvují. Materiál je proti předchozím o trochu jinde a díky většímu množství těžko slučitelných ingrediencí působí místy trochu rozháraně, ale z celkového pohledu stále převažují pozitiva. Zmiňovaná slabší místa je třeba brát jako oběť hledání nových obzorů, které se rýsují zatím sice mlhavě, ale nevypadají špatně.
BECOMING THE ARCHETYPE se rozmáchli hodně ze široka a nový materiál obsahuje několik silných, ale i naopak slabších míst.
7,5 / 10
Seth Hecox
- kytara, klávesy, vokály
Brent Duckett
- bicí
Daniel Gailey
- kytara, vokály
Jason Wisdom
- basa, vokály
1. The Resonant Frequency Of Flesh
2. The Magnetic Sky
3. Internal Illumination
4. The Path Of The Beam
5. Music Of The Spheres (Requiem Aeternam, Part I)
6. Elemental Wrath (Requiem Aeternam, Part II)
7. Xenosynthesis (Requiem Aeternam, Part III)
8. Invisible Creature
9. Cardiac Rebellion
10. Reflect/Refract
11. Breathing Light
Children of the Great Extinction (2022)
I Am (2012)
Celestial Completion (2011)
Dichotomy (2008)
The Physics Of Fire (2007)
Terminate Damnation (2005)
Vydáno: 2011
Stopáž: 46:34
Produkce: Matt Goldman
Studio: Glow In The Dark, Atlanta (USA)
Slusny priemer s nudou. Skoda.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.