LOCK UP je projekt pánů, kteří si od roku 1998 občas na chvíli odskakují od svých domovských death/grindových ploten, aby si mohli společně v klidu zahrát death/grind metal. Nositeli podobné myšlenky jsou hlavně angličtí veteráni Shane Embury a Nick Barker. Oba mající slabost pro zpěváky ze severu Evropy. Debut „Pleasures Pave Sewers” odzpíval Peter Tägtgren a od roku 2002 vokály ošetřuje Tomas Lindberg. Náhlé úmrtí zakládajícího člena a kytaristy Jesse Pintada (2006) položilo otázku: „Být i nadále či nebýt?“. Kapela začátkem letošního července odpovídá třetí dlouhohrající deskou.
Bližší představovaní výšezmiňovaných prvoligových hráčů žánru vynechávám, připadal bych si zde, vůči čtenářům, přinejmenším opravdu blbě. Kytarový novic Anton Reisenegger se sluší uvést v souvislosti s jeho, možná poněkud podceňovanou, skvadrou CRIMINAL, více než patnáct let praktikující thrashové řemeslo, přičemž letos v srpnu jí Massacre Records vydává sedmou řadovku „Akelarre”. K úplnému pochopení je nutno dodat, že Shane Embury si již hodně dávno dosti oblíbil další Reiseneggerovu skupinu, chilské death metalisty PENTAGRAM, předskakující NAPALM DEATH a CRIMINAL na společném turné po jejich domovině v roce 1997.
Datum vydání „Necropolis Transparent“ jsem v kalendáři dvakrát červeně zakroužkované neměl. Předchozí desky mně po pravdě řečeno ani moc nezaujaly. Čas od času, v čím dál vzácnějších grindových rozpoloženích, sice dostaly přednost před dlouhodobými jistotami, hlavně pak šťavnatější „Hate Breeds Suffering”. Starý dobrý oldschool námrd pro vytřepání palice par excellence a v takovýchto okamžicích jsem si LOCK UP opravdu užíval. Novinka není o moc jiná a řečnických pět rozdílů vůči tvorbě minulé mikroskopem těžko nacházíme.
První věc, kterou musím začít je nádherné provedení grafiky od Andriana Balderramy, znázorňující, dle kapely, ztělesnění paradoxu a chaosu, inspirované loňským zemětřesením v Chile. Nebýt tedy výjevu naprosto přesně vyjadřujícího mojí představu o vyšší moci, tak album s největší pravděpodobností, přiznávám, pořád ještě neposlouchám. Každopádně obsah za obalem určitě nezaostává a po novince oblíbenců ROTTEN SOUND si tento rok nadplán přidávám další chod z extrémního menu.
Nejvíce zvědavosti ve mně vzbuzovala právě přítomnost nového kytaristy. Reisenegger díky CRIMINAL by přece jenom mohl mít snahu přinést trošku inovačních (thrashových) vlivů, možná i zklidnění do klasického dřevního vyznění souboru. Přemýšlel jsem, avšak pouze do prvního protočení nahrávky. Vše je předem jasně dané. Tradice měřená těmi nejpřísnějšími standardními měřítky se bude udržovat stůj co hobluj a dodaných šestnáct válu, pokud si odmyslím poslední instrumentálku „Tartarus”, budiž nevyvratitelným corpusem delicti.
Nadržení grindový samci Embury a Barker se zkrátka utrhli ze řetězu a chudák Anton prostě proti nim neměl nejmenší šanci. To, co předvádí Barkerův dvojkopák a zvláště pak Emburyho masakrující tlustostrunka, je zhudebněnost neúprosnosti živlu, v jehož zajetí se těžko něco osvěžujícího vymýšlí. Reisenegger, ačkoliv zde složil devět skladeb, se ani nesnaží, spíše nechce snažit. Jednoduše a hbitě tasí riffy velmi podobné riffům zesnulého předchůdce Pintada nebo dalšího extrémního profesora Mitche Harrise. Pocit dříve několikrát slyšeného se tedy dostavuje daleko rychleji než finální vydechnutí sedmnáctihlavé bestie.
Pach NAPALM DEATH je ve drážkách kolekce všudypřítomný a v případě, že by hostování na zpěvech přijal i "Barney" Greenway bych měl co dělat s rozlišením vejcí typu A a B. Hosty u mikrofonu jsou Peter Tägtgren („Necropolis Transparent“ „Through The Eyes Of My Shadow Self“) a Jeff Walker („The Embodiment Of Paradox And Chaos“, „Parasite Drama“, „Unseen Enemy“, „Discharge The Fear“, „Vomiting Evil“) a zkuste si je v těchto písních najít. Hlavní kázání však standardně zajišťuje specifická zdravá nasranost v barvě Lindbergova vokálu a osobně se už teď těším na následovníka famózního „Live The Storm“ jeho švédských kumpánů DISFEAR.
Miniaturní výčet rozdílů vůči předchůdcům čítá, výborný zvuk, delší kompozice s něco málo rozmanitější strukturou, no a možná i trochu toho thrashe („Rage Incarnate Reborn“). Slabostí je dlouhá stopáž. Jednačtyřicet minut je na průvan podobného druhu opravdu hodně a byl bych bodově i štědřejší, kdyby kotouček zakončila nejlepší, brilantně vyriffovaná třináctá položka „Discharge The Fear“, po níž se už začíná formovat smrad z připečených buchet.
„Necropolis Transparent“ je velmi dobré album a na mě působí nejlepším dojmem ze všech tří opusů kvarteta. Nicméně veškeré jeho klady mohou být jednoduše a záhy použity proti němu.