Po klenotu „Rust In Peace“ se Davovi a jeho partě dařilo každým albem přirozeným způsobem vzdalovat svému původnímu speed/thrashovému období. Ať už to bylo vidinou větších prodejů, rozšíření řad svých fans, či prostou touhou hrát klidnější hudbu, na kvalitu jejich produkce to nezanechalo žádné nevlídné následky. Až do vydání poněkud beztvarého „Cryptic Writings“ se vše dařilo. V té době však jakoby MEGADETH uvízli na mrtvém bodě a nevěděli, zda hrát jako MEGADETH zamlada nebo spíš současně. Před dalším albem jim ležely hlavy na špalcích a Dave tušil, že jedinou záchranou je přijít s něčím jiným, nepředvídatelným a riskantním. Až na jednu sundanou hlavu přežili všichni.

Ta patřila Nicku Menzovi, bubeníkovi působícímu v kapele od vydání přelomové klasiky „Rust In Peace“. Původním důvodem odchodu (resp. vyhazovu) byla avizovaná rakovina v noze. Tato zákeřná choroba však nebyla potvrzena a až po letech vyšlo najevo, že za vším byly neshody Davea a Nicka, kterého hudební stránka přestala naplňovat. Jeho místo zalepil Jimmy DeGrasso, se kterým Mustaine spolupracoval již v minulosti v rámci punk-metalového projektu Leeho Vinga (jinak frontman punk rockových FEAR) - MD.45. Kapela ho stihla prověřit už v závěru turné „Cryptic Writings“, na kterém simulující Nick chyběl. Do hry MEGADETH zapadl bez sebemenších potíží a i on měl na svědomí, že se skupina rozhodla otevřít novým prvkům.

Již úvodní „Insomnia“, inspirovaná Daveovými „zážitky“ s nespavostí, které ho provázely v době drogové závislosti, dává dostatečně najevo, že název „Risk“ nebyl zvolen náhodně. Industriální nádech, všudypřítomné samply, housle, jiná stavba kompozic a omezení kytarových eskapád, toť prvky pro MEGADETH netypické. Přesto vše sedí jako zadek na nočníku. Následující „Prince Of Darkness“ by se svou náladou možná neztratila ani na „Load“/“Reload“. „Enter The Arena“ rozehřívá nasamplované publikum před první singlovkou „Crush’Em“, která svým dusavým rytmem a chytlavým popěvkem musela na koncertech zabírat. Zajímavostí je, že se objevila se i ve filmu „Universal Soldier: The Return“ s Jean-Claude Van Dammem v hlavní roli. Kvalitativně však předčila snímek asi tak čtyřnásobně.

Podobným hitovým potenciálem jsou obdařeny i skladby „Breadline“ a „I´ll Be There“. U druhé jmenované může sloužit jako důkaz DVD záznam „That One Night Live In Buenos Aires“, kde její refrén zpívá společně s kapelníkem celý stadion. Nejtemnější záležitostí je šestá „The Doctor Is Calling“, popisující Mustainova traumata z dětství. Vznikla však dodatečně, na popud Martyho Friedmana, který chtěl ještě narychlo na album vložit nějakou pomalejší skladbu. Přes tuto skutečnost však song nepůsobí vatovým ani narychlo spíchnutým dojmem, naopak na desce patří mezi ty nejpropracovanější a lze říci i nejpodařenější. Povedla se i „Wanderlust“ s houpavým refrénem, stejně jako podobně uvolněná „Ectasy“ či téměř grungově odpíchnutá „Seven“. Vlastně jediné slabší položky by se našly na samém závěru: „Time: The Beginning“ & „Time: The End“ toho moc nenabídnou a působí nedodělaným dojmem.

Přesto nelze hodnotit album jinak, než kladně. I přes svou pestrost působí kvalitativně vyrovnaným dojmem a ve zkoušce času obstálo bez problémů. Jak už to však bývá, u fanoušků neprávem propadlo. Prodeje nebyly vábné a ze sestavy se musel poroučet i Marty Friedman, kterému kluziště tvrdé hudby přestalo vyhovovat a který chtěl pokračovat směrem k větším experimentům, což Mustaine při pohledu na nakrájenou cibuli ve své peněžence neakceptoval. Kopačky dostal i producent Dan Huff (producent různých popových a country US projektů + v osmdesátých letech člen hairmetalových GIANT), jenž měl velký podíl na konečném výsledku.

Následoval rozchod s vydavatelskou společností „Capitol Records“, vyfouknutí Ala Pitrelliho ze SAVATAGE, pak už všem známé návraty do hangárů, které však za tu dobu stihly zchátrat a zapomenutí na riskantní období, které mělo mnohem větší smysl než to následující.