Nebojácný vývoj jaký předvedla tahle britská pětice zachmuřenců v průběhu celé první poloviny devadesátých let mne dodnes nepřestává fascinovat. Jen málokomu se totiž podařil podobný kousek. PARADISE LOST s naprostou přirozeností postupovali krok za krokem od svých obskurně doom/death metalových počátků, až ke kolosálně nazdobenému piedestalu evropské metalové scény a přitom se nikdy ani náznakem nezpronevěřili svým původním vizím.
Jak u nich rostla muzikantská kvalita, stávaly se jejich nahrávky bohatšími, celkově harmoničtějšími, a přestože je každá zastihla v trochu odlišném rozpoložení, vždy jste je zaručeně poznali. Právě jejich páté album „Draconian Times“, jinak předznamenané nejen nahrazením původního bubeníka Matthewa Archera lepším Lee Morrisem, ale i přímočarým pilotním singlem „The Last Time“, je dnes možné brát jako vyvrcholení (čest všem jejich předchozím klasikám) jejich prvního, striktně metalového období. Dechberoucí pouť byla uzavřena albem, za které je dodnes obdivuji.
Komerčně dost možná nejúspěšnější album PARADISE LOST bylo tedy měsíc před vydáním předznamenáno maxi singlem „The Last Time“, který znamenal definitivní únik ze zatěžkaného doommetalového hájemství. Naopak zřetelné inspirace u letitých ikon gotického rocku zaváděly k dohadům, kde vlastně permanentní vývoj Ztracenců nakonec skončí. Někde v tomto období totiž začalo dělení početných zástupů fans. Názory na další směřování Britů se počaly rychle rozcházet. Já osobně však patřím ke skupině posluchačů, kteří až právě s „Draconian Times“ této kapele definitivně propadli.
Vždy jsem obdivoval jak lehce a nenuceně tito Britové zdolávali stále další a další mety své vyjadřovací evoluce. Vždyť už skladby z výše zmiňovaného maxisinglu (např.titulní song nebo předělávka SISTERS OF MERCY „Walk Away“) představily kapelu v nezvykle chytlavé a rockově přímočaré fazóně. Poprvé čistě zpívající Holmes a znovu nezaměnitelný Mackintoshův (jak kytarový, tak skladatelský) rukopis udělaly v tomto období z PARADISE LOST kapelu pevně zabydlenou v mainstreamových vodách evropské metalové hudby.
Už s osudovými tóny klavíru v majestátní bombě „Enchantment“ je jasné, o jak velkou událost tehdy šlo. Vzdušné vodopády tónů z Gregova nástroje působily čerstvě oproti hutnému a neprostupnému výrazu z minulosti. Každá ze skladeb byla postavena na nosných kytarových kaskádách, skrze které celý materiál gradoval v srdnatých Holmesových nápěvech. Nikdy před tím nezněl Nickův hlas takto mohutně a přesvědčivě. Krok, který se mu povedlo udělat od předchůdce „Icon“ byl skutečně na první poslech zřejmý. Přes všechen vývoj si však kapela vždy zachovávala svojský rukopis, rozpoznatelný od všech ostatních kolem. Neříkám, že PARADISE LOST nevyužívali svých inspiračních vzorů z minulosti, ale tyto jen umě přetvářeli k obrazu svému. Výsledkem byla vždy osobitá koláž made by PARADISE LOST.
Hlavní devízou celého materiálu byla jeho originalita a rovněž skutečnost, že se zde nenachází jediná slabší skladba, která by pomalu a emotivně plynoucí celek nějakým způsobem nabourávala nebo ředila. Tahle kolosální gothic metalová jízda tedy způsobila, že i v jejich domovině (již pár let metalovou hudbu odmítající) začal o kapelu zájem strmě stoupat (viz. zasloužená nominace na donningtonský Monsters Of Rock v roce 96´). „Britové právě objevili PARADISE LOST“ - psalo se v tehdejším hudebním tisku a zbytek Evropy se tomu smál. Každopádně šlo o značně opozdilé zadostiučinění, v jaké snad už kapela ani nedoufala.
Jak už jsem zmínil – „Draconian Times“ je albem bez jediného zaváhání. Za což patří velké díky jejich dvornímu producentovi Simonu Efemeymu, který tohle ucelené dílo bravurně zvládl. Přes zřejmé zčitelnění oplývají drakónské časy atmosférou hlubokého a nevyléčitelného žalu. Většina skladeb se zabývá temnou stránkou existence a jejím dalším směřováním. Řada méně známých položek jako „Shadowkings“, „Yearn For Change“ a „Jaded“ je zcela rovnocenná s koncertními tutovkami, jakými vždy byly „Hallowed Land“, „The Last Time“ nebo kontroverzní song „Forever Failure“, ve kterém byl zabudován dobře známý sample s hlasem Charlese Mansona.
Pokud tedy budete chtít sáhnout po tom nejlepším od PARADISE LOST, tohle album bude jednou z voleb, záleží jen na tom, jakou hudbu jinak preferujete - mezník, který zřejmě adorují jak příznivci jejich starší, tak i novější tvorby. Jedno z nejlepších metalových alb devadesátých let.