Přestože PARADISE LOST dosáhli s albem „Draconian Times“ velkého úspěchu, nezastavili se vývoji. To byl první a zásadní fakt. S přirozeností sobě vlastní, nebojácně vstoupili do zcela nové kapitoly. Nahrávka „One Second“ je tedy zastihla v momentě, kdy definitivně opustili vody metalového hájemství a vrhli se na kombinování temně rockových nálad s vkusně dávkovanou elektronikou. A čas, který tohle album dokonale prověřil, mne jen utvrdil, že to byl tenkrát krok správným směrem.
Vlastně i z řad metalových fanoušků, nedocházelo k příliš velkým protestům a dílo si nakonec našlo mnoho příznivců, jak mezi letitými, tak zcela novými posluchači. Jednalo se vlastně o moderním zvukem opracovaný pomník, oslavující jejich vzory, rekrutující se zejména z gothicrockové scény poloviny osmdesátých let. PARADISE LOST si zde však opět nespletete.
Nepochybně čitelnější a písničkovější struktura skladeb kapele velmi slušela a Nickův civilně pojatý hlas dosáhl v tomto období zřejmě nejlepších výsledků. První digitálně nahrávané album PARADISE LOST tak bylo připraveno pod taktovkou chlapíka říkajícího si Sank, který se stylově rekrutoval spíše z oblastí alternativně rockové, potažmo i elektronické hudby, a ten dokázal z ex-metalové kapely, jinak toužící po neustávajícím progresu, vycedit opravdu maximum. Z toho vyplývá, že tehdejší Mackintoshova záliba v keyboardech a programování našla v tomto studiovém fachmanovi spolehlivého kormidelníka. Zkrátka a dobře, kapela si vybrala jako producenta nepříliš okoukaného člověka, který nejlépe pochopil její hudební vize.
Co mne však ve své době udělalo největší radost, byla skutečnost, že samotní PARADISE LOST znovu předložili kolekci dvanácti skladeb, mezi kterými se nenacházela ani jedna, o které bych mohl říct, že nějakým způsobem celek narušuje nebo v něm působí nepatřičně. Kvalitativně šlo tedy znovu o prvotřídní skvost, který posunul kapelu úplně jinam a splňoval nejpřísnější kritéria na tvorbu těchto Britů, ať by hráli cokoliv.
Už od klavírem zkrášlené titulní hymny „One Second“ bylo jasné, že půjde o věc, která rozhodně jen tak nezapadne a která zní zatraceně aktuálně. Dobře si pamatuji na husí kůži jakou u mne vyvolal první poslech. Což o to, nahrávek, které upoutají hned a brzy se oposlouchají je mnoho, ale zde cítím mrazení ještě když si to album pustím dnes. Nebývalá chytlavost, opatřená sugestivní atmosférou, která nutila k dalším a dalším soustředěným poslechům se nevyhýbala žádné z položek. Měl jsem zkrátka tenkrát v létě 1997 hodně co poslouchat a užívat si to.
Svižné skladby jako „Say Just Words“ nebo „Soul Courageous“ se staly pomníkem gothicrockovým titánům osmdesátých let. Skvělá byla rovněž „Mercy“, která jakoby zhudebnila obdiv k jiným velikánům světové populární hudby, a sice k DEPECHE MODE. Přes tyto inspirace zůstali PARADISE LOST svojskou a originální kapelou, jejíž rukopis byl i v tomto období největší náklonnosti k rockovému mainstreamu a moderním zvukovým vychytávkám zřetelně rozpoznatelný.
Co na tom, že se většina členů nechala ostříhat, že se skladby jaksi zčitelnily a místo hutnějších kytarových válů byly decentně opatřeny moderními elektronickými prvky, když to celé fungovalo znamenitě? Aniž by podcenili uměleckou stránku, tehdejší PARADISE LOST zkrátka bavili, takže opravdu nemám sebemenších výhrad ke změnám, jaké u nich tenkrát probíhaly, naopak si myslím, že „One Second“ je absolutním vrcholem jejich tvorby. Chytlavé a ve své době moderní album, s mnoha skvělými songy a znamenitým zvukem.
Ne každé metalové kapele se podaří nahrát takto svěží, chytlavou a smysluplnou rockovou desku, v níž i méně známé položky působí silně a nadčasově. Tak třeba zlověstná „Lydia“ - to je prostě hřmotné monstrum, které vás svou atmosférou dokonale přiková. O „The Sufferer“, která v sobě kombinuje ambientní fáze s klenutými nápěvy ani nemluvě. Stejně tak teskné atmosférické záležitosti z druhé poloviny alba jako „Disappear“ nebo „This Cold Life“ představují PARADISE LOST na vrcholu svých tvůrčích sil.