OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Explozivní směs italského temperamentu zabalená do zvonivého screamo punkového poselství, to jsou součastní RAEIN. V dnešní době již kultovní sebranka výrostků z Apeninského poloostrova, jejíž členové prošli takovými formacemi jako LA QUIETE nebo NEIL ON IMPRESSION, je jednoznačně jednou ze dvou nejvýraznějších italských screamo kapel. Jejich aktuální řadová deska je až po okraj nabušená hravou energickou hudbou koketující s vypjatým emo-violence, screamo punkem i indierockovou zvukovou čirostí.
Exotická a netradiční je v tomto žánru třeskutá italština, která jejich hudbu doslova nabíjí sexepílem. Lehce nakreslené kytary jdoucí po melodiích, které se jen tak neoposlouchají a do toho nelítostné řvaní přecházející v dramatizující deklamace, tvoří základní masiv, na němž mají taliáni z městečka Forlì postavenou celou tvorbu. Oproti minulé řadovce se mi zdá, že je materiál méně hitový, ale o to trvanlivější a také rozvernější a hravější. Pocitově jde o netradiční a zajímavé spojení pozitivní energie s drásavou melancholickou atmosférou, která živě funguje o několik úrovní lépe než z desky.
7 / 10
Perpetuum (EP) (2015)
Sulla linea dell'orizzonte fra questa mia vita e quella di tutti (2011)
Il N'y A Pas De Orchestre (2003)
Raein (2002)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.