LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BURNING LOVE hrajú stoner metal zrýchlený na maximum, ktorý riedia punkovou priamočiarosťou a energiou extrémneho hardcoreu. Inšpirovaní kapelami ako KYUSS a inými kráľovnami púšte, „vypožičali si“ bluesové cítenie a schopnosť napísať jednoduchú, ale zaujímavú melódiu. Vykročili vpred, aby svetu ukázali svoju verziu výbušného „punku“. Tá je tvrdšia ako v prípade WOLVES LIKE US a svižnejšia a „rokenrolovejšia“ ako u COLISEUM.
Nečakajte „artsy“ prístup, ale priamy fľusanec do tváre, odvrátenú tvár Toronta a vztýčený prostredníček všetkým kvázi-punkerom, presne tak, ako to svojho času robili BLACK FLAG. Napriek tomu všetkému by ste dnes variabilnejšíu a nápaditejšiu punkovú nahrávku našli len veľmi ťažko. BURNING LOVE sú síce ešte mierne spútaní konvenciami (v čom tkvie aj ich najväčší nedostatok), ale ak na ďalšom albume vypustia to staré bluesové kúzlo, ktoré je schované pod nánosmi „archetypálneho punk and rollu“, a darujú ešte väčší priestor gitarovým harmóniám, máme byť na čo zvedaví.
Myslím, že by sa patrilo spomenúť, že BURNING LOVE (názov si požičali od piesne Arthura Alexandra, ktorú preslávil Elvis) vznikli ako vedľajší projekt temných hardcore vládcov CURSED, respektíve ich speváka Chrisa Colohana a stonerrockových OUR FATHER. Tento fakt by na popis tvorby BURNING LOVE v podstate stačil. Po rozpade vyššie menovaných sa z nich stala regulárna kapela, ktorá vzápätí začala sypať jeden sedempalec za druhým a samozrejme dravo koncertovať – napríklad s takými NAILS, CONVERGE, TRAP THEM alebo COLISEUM, s ktorými si už stihli vystrihnúť aj jeden „živák“.
Ale späť k hudbe. „Songs For Burning Lovers“ dominuje ohromné nasadenie kapely, ktoré je cítiť z každej sekundy nahrávky. Chrisov burácajúci vokál, zborové refrény, stoner-bluesové vyhrávky v nadsvetelnej rýchlosti (skúste si pri počúvaní takej „Don´t Ever Change“ predstaviť tú skladbu omnoho pomalšiu a máte EYEHATEGOD ako vyšitý) a jedna ruka spustená na klávesoch, ktoré zvýrazňujú priamočiary rytmus.
BURNING LOVE sú vysoko horľavá zmes lásky k punku a pravekému rocku. Nič viac a nič menej. Ale na to, aby nakopali zadok vašim obľúbencom a troška vám poprehadzovali top rebríček to bohate stačí!
BURNING LOVE sú vysoko horľavá zmes lásky k punku a pravekému rocku.
7,5 / 10
Chris Colohan
- spev
Alex "Hawk" Goodall
- basgitara
Pat Marshall
- gitara
Andrus Meret
- gitara
Easton "The Business" Lannaman
- bicie
1. Destroyer Of Worlds
2. Don't Ever Change
3. MomentoMori
4. Gain
5. Curse Breaker
6. Miserable Sound
7. HighSpeedWires
8. Alien vs. Creditor
9. Money Shots
10. Morning After Party
11. Piano
12. The Needle
13. Burning Love
Rotten Thing To Say (2012)
COLISEUM/BURNING LOVE Live At The Atlantic Split Series (2011)
Songs For Burning Lovers (2010)
Don't Ever Change 7'' (2010)
Burning Love 7'' (2009)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Deranged Records
Stopáž: 30:39
Produkce: Ian Blurton
Studio: Giant Studio, Toronto
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.