OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po úspěšném albu Down To Earth a následném turné je pochopitelné, že Ozzy vydá živák nebo Best of album. Stejně jako jeho staří kamarádi Sabbati, má v posledních letech ve zvyku vydat album, které je následováno alespoň jedním živým albem a výběrem. Nakolik je to jeho vlastní rozhodnutí a nakolik je do toho tlačen svou peníze-milující ženou Sharon, je jiná otázka, na kterou beztak známe všichni odpověď, viz. série Osbournes na MTV. Ostatně není divu, že i Osbournes vyšly na CD, kde si mimo jiné Ozzyho dcera Kelly nazpívala slavnou píseň od Madony - Papa Don´t Preach, což by se spíš dalo považovat za špatný vtip, než počátek začínající hvězdy. Tentokrát přišel na řadu na živák. Koncert byl nahráván v zemi malých, šikmookých mániček, v Japonsku (Budokan.Hall, Tokyo, 15.února).
Dopředu mohu říci, že Live At Budokan nedosahuje kvalit předcházejících živých alb Live And Loud, Speak Of The Devil... Přeci jenom se na Ozzym ta léta podepsala a jeho projev už místy zdaleka není tak energický jako před léty, ikdyž na pražském Strahově se předvedl v nejlepším světle. Jeho skupina je však stále při síle. Vyjadřovat zde obdivy mistru Zakk Wyldemu by asi bylo nosení dříví do lesa, z tohoto živáku si však jeho umění můžete vskutku vychutnat. Po zvukové stránce je to kvalitní zachycení koncertní atmosféry. Pro fandy tohoto Hard Rockového nestora alespoň doporučuji k poslechu.
Jako intro si Ozzy zvolil počáteční sbory O Fortuny Carla Orffa doprovázené křikem Japonců. Album pak již nic překvapivého nepřinese. Písně z nového alba a nepostradatelné Ozzyho klasiky jako Mr. Crowley, Crazy Train, No More Tears, Bark At The Moon a další. Jednoduše to, co hraje stále a na co se vyplatí chodit na koncert, ale mám pocit, že by repertoár svých výběrů a živých alb mohl trochu pozměnit. Přeci jenom za víc jak dvacet let sólové kariéry nazpíval mnohem více kvalitních skladeb. Samozřejmě nechybí ani Ozzyho výkřiky na publikum, zatímco Zakk čaruje na kytaru. Desku pak uzavírá nesmrtelný Paranoid. Nutno ještě dodat, že CD má ochranu proti přehrávání na počítači, která by měla naprosto znemožnit jeho pirátské šíření…
Live At Budokan je průměrné živé album, hodnotím jako mírně nadprůměrné jen díky kvalitnímu zvuku. Kromě několika písní z nového alba ale nic, co by jsme už mnohokrát na různých živácích neslyšeli. A předpokládám, že než skončí letošní zima, budeme tu mít další Live at…., či další Best of.
Live At Budokan je průměrné živé album, hodnotím jako mírně nadprůměrné jen díky kvalitnímu zvuku. Kromě několika písní z nového alba ale nic, co by jsme už mnohokrát na různých živácích neslyšeli. A předpokládám, že než skončí letošní zima, budeme tu mít další Live at…., či další Best of.
6 / 10
Mike Bordin
- bicí
John Sinclair
- klávesy
Ozzy Osborne
- zpěv
Zakk Wylde
- kytara
Robert Trujjilo
- basa
1. I Don´t Know
2. That I Never Had
3. Believer
4. Junkie
5. Mr. Crowley
6. Gets Me Through
7. No More Tears
8. I Don´t Want To Change The World
9. Road To Nowhere
10. Crazy Train
11. Mama, I´m Coming Home
12. Bark At The Moon
13. Paranoid
Patient Number 9 (2022)
Ordinary Man (2020)
Scream (2010)
Black Rain (2007)
Under Cover (2005)
Prince of Darkness (2005)
The Essential Ozzy Osbourne (2003)
Live At Budokan (2002)
Down To Earth (2001)
Ozzman´s Commeth (kompilace) (1997)
Ozzmosis (1995)
Live And Loud (live) (1993)
No More Tears (1991)
Just Say Ozzy (live) (1990)
No Rest For The Wicked (1988)
Tribute To Randy Rhodes (compilation) (1987)
The Ultimate Sin (1986)
Bark At The Moon (1983)
Speak of The Devil (1982)
Live E.P. (1982)
Diary of A Madman (1981)
Blizzard Of Ozz (1979)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Epic/SONY Music
Produkce: Thom Panunzio + Ozzy Osbourne
Je to dobrý živák.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.