S hudbou OPETH je to jako se zahraniční politikou Spojených států. Každý má na ni svůj, leckdy velmi vyhraněný, názor bez ohledu na hloubku znalostí a zájmu. Ať Mikael Åkerfeldt a spol. od jisté doby udělají cokoliv, pozornost davů je stoprocentně zaručena. Že si samotní Švédové pod tímto tlakem zvykli už žít, nás má přesvědčit jejich letošní počin, při jehož popisu si rozhodně nevystačíme s oním osvědčeným „úkrokem stranou“. Za ten se koneckonců dal považovat i 8 let starý poloakustický výlet „Damnation“. Dílo, s nímž by za určitých okolností mohla být novinka pojmenovaná „Heritage“ konfrontována.

I letos totiž máme tu čest se značně odlišným materiálem oproti zaběhnutému mustru. Jenomže zatímco v roce 2003 se jednalo o pokus vykročit na tenké ledy zvuku elektrických kytar zbavené rockové hudby, současný počin pak lze v tomto směru jednoznačně přirovnat k první lidské výpravě do kosmu. Art rock sedmdesátých let byl pro jedny vrcholem bouřlivého rozvoje rockové hudby, po kterém v různých vlnách přicházely už jen variace dosavadních poznatků a pro druhé zase posun hudby pro „obyčejné lidi“ do sfér, ve kterých nemá co pohledávat. Ať je to jak chce, pro OPETH toto období představuje nekonečný zdroj inspirace.

To pochopitelně průměrně vnímavý posluchač odhalil i na tradičních metalových počinech této švédské skupiny, ale touhu dát dohromady nahrávku, jež se zcela oddá vlivům více než 3 dekády staré hudební éry nelze nazvat jinak, než velikou troufalostí. Což o to, kompetencí by na to tady díky zálibě v sedmdesátkovém retru mělo být více než dost, ale je na to připravena věrná posluchačská základna? A je na to vůbec kompozičně připravena i kapela samotná?

Odpověď by mohla znít velice alibisticky – ano i ne. Zdařilý úvod alba totiž zavře ústa většině pochybovačům. Když se po nicneříkajícím úvodním preludiu a lehce nenápadném startu naplno rozjede (v podstatě) úvodní skladba „The Devil´s Orchid“, najde se více než dost důvodů, proč se na celé tohle v diskografii skupiny ojedinělé dobrodružství těšit. Energická píseň poháněná chrastivě historickým kytarovým zvukem a vzletným Åkerfeldtovým vokálem je přesně tím, co tato ambiciózní nahrávka potřebuje pro uhájení svého vzniku. Když zvolní od počátku nastolené tempo a napětí, dostávají se ke slovu bohaté aranžmá, coby výrazný výsledek hnidopišské studiové práce a naplno tak ožívá duch dekády, ve které definitivně zanikly ideály hnutí hippies.

Není nutné pečlivě studovat rockovou historii, ani se prohrabávat tunami vinylů, ať už těch známých anebo zapomenutých kapel, abyste poznali, že s originalitou si „Heritage“ zrovna tykat nebude. Nejsem si jist, jestli vůbec někdo kladl na album zrovna takovéto nároky. Pomineme-li skupinu škodolibých čekatelů na vylámané zuby „kovaných“ metalistů snažících se hrát hudbu, které v podstatě nerozumí, dala by se očekávání shrnout jako mírné napětí. Na jeho hladině se však bohužel i přes nadějný úvod nedokáže „Heritage“ udržet po celou svoji dobu.

Ono by se po několika posledních počinech OPETH znamenajících spíše stagnaci, než věci neslýchané, daly nároky na skupinu podrobit určité revizi, nicméně nelze zastírat fakt, že ani toto album i přes svoji žánrovou odlišnost nepřináší tolik potřebný svěží vítr. Problém by nebyl ani tak ve schopnosti ideologického uchopení artrockového muzicírování, kteréžto má skupina už hodně dlouho zakódované ve své DNA, ale spíše ve způsobu jeho uvedení do praxe.

Na skladbách je znát pečlivá příprava, nepodcenění jediného z detailů tvořících obrovský celek, stejně tak i kvalitní produkční práce, byť přiznávám, že zvuk „Heritage“ může být zdrojem dlouhých polemik. Co však v některých momentech chybí, je silnější nápad, nosný motiv či lépe řečeno um udržet posluchačovu pozornost. Album totiž po slibném rozjezdu jako by v určitém momentě upadlo do ospalé letargie, ze které se však probírá jen velice těžko. Pochopitelně, že záměr navodit nadpozemsky zasněnou atmosféru je jedním z poznávacích znamení artrockového žánru, nicméně právě v těchto fázích jakoby OPETH ztráceli i tak nepříliš pevnou půdu pod nohama.

Napoprvé sice vše ještě poměrně rychle zachraňuje svižná „Slither“, ale hned následující „Nepenthe“ uvrhá dění do velice rozpačitého přešlapování na místě. Tedy ne, že by v těchto chvílích začalo být vše úplně špatně, spíše se dá hovořit o zbytečném rozmělňování jinak slibných nápadů. Škoda, že entusiasmus, jenž provázel vznik alba (o čemž mimochodem svědčí i dokument přiložený k jeho speciální edici), nedokázal najít bezproblémovou společnou řeč i s kompozičním procesem.

Od jisté doby to prostě se žádnou nahrávkou OPETH není vůbec lehké. Protichůdné pocity svádějí nelítostné souboje a nic nenasvědčuje tomu, že by měl v dohledné době nastat klid zbraní. Na „Heritage“ je hned několik skvělých momentů, ale stejně tak i dost těch fádních či nudných. Tím pádem je to vlastně i navzdory stylově zcela odlišnému přístupu typický produkt Švédů z několika posledních let. Album rozhodně stojící za poslech bude pro mnohé mladší posluchače znamenat i první seznámení s podobnou muzikou a je otázkou, jestli pak i oni neprojeví touhu seznámit se s originálem. V porovnání s ním „Heritage“ určitě neuspěje, ale ani to není důvod jej zavrhovat. Krok OPETH do neznáma, který sice nevyšel zrovna dokonale, ale na druhou stranu krok, který mohl dopadnout i mnohem hůře.

PS: Dvojice skladeb nabídnutých jak bonusovým DVD speciální edice, tak webem vydavatele jen dokumentuje rozpačité dojmy z alba. Jinými slovy - „Pyre“ vynikající, „Face In The Snow“ průměr, na který zapomenete do 5 minut.