Být všude žádanou kapelou, která je doslova na roztrhání je z několika hledisek jistě příjemnou a pro mnohé muzikanty i bezpochyby žádanou věcí. Má to však samozřejmě i svoje stinné stránky. Nepřetržité turné, odloučení od domova, mizerná strava, stres, rychlé přesuny mezi štacemi, nedostatek spánku a tak dále a tak dále. Uprostřed tohoto zničujícího kolotoče se už pár let musí snažit zorientovat i Američané MASTODON. Toto talentované hudební těleso však prokazuje velice tuhý kořínek. Po léta neměnná sestava svědčí o personální stabilitě i o dobrých vztazích uvnitř kapely. Snaha překvapovat posluchače nečekanými tahy pak o schopnosti stát si za svým i navzdory silným tlakům „trhu“.

Snad už od dob zlomového alba „Leviathan“ to mám s deskami této čtveřice jako přes kopírák. První poslech spíše zklamání, těch několik dalších to příliš nezlepší, ale i tak to nakonec příjde. Přitom ani není nutné si jednotlivé nahrávky nuceně tlačit do hlavy a přesvědčovat sám sebe, že to je vlastně skvělé. Ony se totiž dojmy dostaví postupně a zcela nenuceně. Asi jako když máte 5 minut po začátku divadelního představení prázdný sál a přesto vás na jeho konci čeká aplaus ve stoje od zaplněného hlediště.

„The Hunter“ však představoval velice tvrdý oříšek. Ambiciózní koncept z více než 2 roky starého eposu „Crack The Skye“, jenž si tak zkušeně a s gustem pohrával i s artrockovou rozmáchlostí se nedočkal svého dalšího pokračování či rozvinutí. Tedy ne, že by autor těchto řádků měl vysloveně podobná očekávání, ale ono se to tak nějak podvědomě nabízelo samo. Místo toho přichází tato třináctiskladbová sbírka... písní. Písní, které na sebe nenavazují, které si žijí každá svým vlastním životem a které, světe div se, můžou vesměs aspirovat na titul „příjemný bigbítový hit“.

Samotní MASTODON se ani v rozhovorech nijak netají tím, že chuť tvořit další koncepční dílo byla u nich na bodu mrazu a co je hlavní, nehodlají si nechat do toho, k čemu by „měli mít chuť“ ani od nikoho povídat. Snaha zasluhující bezesporu chválu, ale bude to samé platit i pro jejich aktuální kompoziční rozpoložení?

Je to sice otřepaná fráze, ale „The Hunter“ prostě chce svůj čas. Možná pro někoho, kdo je dosavadní tvorbou amerických nezasažen nebude jeho posazení do kontextu představovat vážnější problém, ale pro ty ostatní už spíše ano. První dojem je totiž takový, že skupina jakoby rezignovala na své skladatelské i instrumentální ambice a veškerý svůj um vložila ve prospěch „obyčejného“ (heavy) metálku. Ano, jednotlivé písně se prakticky drží standardních mustrů, nepouští se do žádných teatrálních projevů ani exotických výletů. Vypadá to až příliš obyčejně na to, aby to vydalo na něco víc, než jen běžně nadprůměrnou nahrávku.

Podceňovat však Brenta Hindse a spol. je chybou, které se mnozí z nás dopouští opakovaně. Jednotlivé písně jako celek sice dohromady žádný ucelený příběh či koncept dávat nemusí, ale jedna vedle druhé postupně vytvářejí funkční a velice zábavnou desku. MASTODON totiž i na jejich ploše dokáží velmi dobře prodat svoje instrumentální přednosti i svůj (již dlouho) nezaměnitelný dřevorubecký styl, jenž je postupně zušlechťován a opracováván a hlavně dokáží do svých písní implementovat atmosféru typickou pro předchozí nahrávky.

To platí i o pro v kontextu jejich dosavadní tvorby tak netradiční skladby, jaké představují například až popově laděná „Creature Lives“, jež si lze docela dobře představit i v nějakém rozšafném muzikálu anebo závěrečná psychedelická jízda „The Sparrow“, asi nejvíce rozvíjející odkaz sedmdesátých let, ke kterému se skupina koneckonců hlásila už i v nedávné minulosti. Zmiňovaná záležitost představuje i jeden z vrcholů nahrávky.

„The Hunter“ se však může pochlubit hned několika vrcholnými momenty. „Curl Of The Burl“ se svým neotesaným ústředním riffem, jenž dokáže existovat ve vzácném souznění s odlehčeným vokálním projevem (a zase ty „sedmdesátky“) Breta Hindse, představuje velice hravou a doposud snad pouze tušenou polohu skupiny. Překrásná „Stargasm“ je možná nejsilnějším pojítkem s předchozím albem. Hlavně v refrénu nadpozemsky zasněná skladba opět dokazuje um MASTODON najít styčné plochy mezi svými kořeny v kytarové neutesanosti a aspirací tvořit „vyšší hudbu“. To víceméně platí i pro velice chytlavou „All The Heavy Lifting“, jejíž úderný refrén se jen těžce dostává z hlavy.

Předchozími řádky bych však jen velice nerad vyvolal dojem, že „The Hunter“ ve svých útrobách skrývá i nějakou tu vatu. Pravda, při stopáži o délce 53 minut bych si věděl představit zkrácení alba o jednu dvě skladby, ale kandidáti na filtraci se díky jeho vyrovnanosti hledají hůře, než bych si zpočátku dokázal představit. Snad jím může být například přímočará „Spectrelight“, kterou bylo možné jako ochutnávku slyšet ještě před vydáním desky a která zároveň do tváří mnoha natěšených posluchačů vehnala nemalé obavy.

Ty se však (opět) ukázaly jako liché. MASTODON cílevědomě pokračují ve všem, co započalo jejich debutové EP „Lifesblood“. Ačkoliv se jejich kroky, ať už v minulosti či ve žhavé přítomnosti, zdají být zpočátku nelogické, či dokonce sebevražedné, veškeré toto počínání prostě nepostrádá smysl. A je jedno jestli hovoříme o nezlomné snaze nenechat si do své tvorby on nikoho zasahovat anebo jen prostě o tom, že po nekonečných turné a únavě s tím spojené se objevila obrovská chuť vytvořit „obyčejnou“ metalovou desku. „The Hunter“ je totiž neobyčejně obyčejná a díky tomu od těchto samorostů další výborná deska.