Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Keď metalová skupina vymení basáka alebo klávesáka, bežný fanúšik to na novom albume nespozoruje. V prípade holandských TEXTURES išlo okrem klávesáka Uriho Dijka hlavne o zmenu na speváckom poste. Eric Kalsbeek sa po šiestich rokoch rozhodol odísť z kapely, no náhradu si za seba našiel sám.
Novým hlasom kapely sa stal jeho kamarát Daniël de Jongh, ktorý kvôli TEXTURES opustil rozbiehajúcu sa mašinu CILICE. Keďže sú obe kapely štýlovo príbuzné a Daniël má podobný hlasový arzenál ako Eric, poslucháč neznalý okolností by výmenu spevákov vôbec nemusel zaregistrovať.
Menej počtov, viac výsledkov
Hneď úvodom treba poznamenať, že tí, ktorí si u TEXTURES zvykli na dominanciu nepravidelných rytmov, budú asi sklamaní. Viac ako kedy v minulosti vsadila kapela na premyslené ťahy štetcom melódií než na rýchlu jazdu autom bez odpruženia po hrboľatej ceste. Ak by sme chceli pokračovať v metaforách, TEXTURES na „Dualism“ menej násobia a delia, pričom ponúkajú krajšie, okrúhlejšie výsledky.
Nepredbiehajme však, ešte sme len na začiatku albumu, ktorý odpáli „Arms Of The Sea“ s typickými akordami a nekonvenčnou rytmikou. Nemilosrdné objatie rozbúreného mora však po chvíli povolí a objaví sa košato vystavaný spevný refrén. V ňom síce Daniël pripomenie svojho predchodcu, no pridá vlastnú charizmu a „osobnejšiu“ (natíska sa ešte slovo „teplejšiu“, nepochopte to zle) farbu hlasu. Celkovo vďaka nemu nahrávka pôsobí menej sterilne a profesorsky ako albumový predchodca „Silhouettes“.
Kým úvodné dve skladby ešte vždy nesú znaky agresívnej polyrytmickej minulosti, singlovka „Reaching Home“ je v podstate vkusná pop-metalová pieseň s chytľavým motívom a podareným refrénom. „Skladba je plná detailov a akcentov, aby sme predišli popovej rytmike. Inak povedané, je to divná pieseň bez toho, aby si to veľa ľudí všimlo,“ vraví bubeník Stef Broks. V podobnom duchu sa nesie aj päťka „Consonant Hemispheres“. Stredné tempo, čistý spev a vygradovaný refrén. To sú TEXTURES v roku 2011. Berte, alebo nechajte tak.
Napriek vyššie uvedenému nie je „Dualism“ albumom na jedno vypočutie. Stavba väčšiny skladieb je stále príjemne komplikovaná, no dostatočne priehľadná, aby ste sa v nej nestratili.
Odhodiť zábrany
Kým na prvej polovici si kapela oťukáva poslucháča a trochu opatrne našľapuje na jeho zažité predstavy o minulosti skupiny, po trochu slabšom strede albumu TEXTURES odhadzujú zábrany. Od vynikajúcej „Minor Earth, Major Skies“ ukážu, aká je ich predstava o progresívnom math metale.
Posledné štyri čísla v prehrávači sú najväčšou lahôdkou albumu, špeciálne pri záverečnej „Sketches From A Motionless Statue“ behá mráz po chrbte, čo sa stalo naposledy pri podobne vygradovanom závere albumu „Drawing Circles“.
1. Arms Of The Sea
2. Black Horses Stampede
3. Reaching Home
4. Sanguine Draws The Oath
5. Consonant Hemispheres
6. Burning The Midnight Oil
7. Singularity
8. Minor Earth, Major Skies
9. Stoic Resignation
10. Foreclosure
11. Sketches From A Motionless Statue
Ako prvé treba konštatovať: Na albume "Dualism" sa nenachádza žiaden nosný či ikonický piesňotvorný riff, aký doteraz predstavovali vrcholy predchádzajúcich albumov "Stream Of Consciousness" či "Laments Of An Icarus".
Druhé konštatovanie: Najlepším albumom TEXTUERS zostáva "Silhouettes", hoci "Dualism" žiadnym sklamaním nie je.
Konštatovanie tretie: Oni to síce nikdy nepriznajú, no som presvedčený, že takí DREAM THEATER by dali v roku 2011 čokoľvek za to, aby mohli byť ako TEXTURES. Práve preto mi príde absurdné, prečo mám z nového albumu pravidelne pocit, že TEXTURES by hrozne chceli byť ako DREAM THEATER.
3. října 2011
Subeer
7 / 10
Nelituji toho, že jsem si před několika dny přečetl hlavní recenzi na interní nástěnce redakční, stejně tak vyslyšel kladné ohlasy na novinku TEXTURES a na „Dualism“ si udělal pořádně čas. Album se totiž oproti původnímu velkému pocitu zklamaní pěkně otřepalo. Sice bych to pořád neviděl, tak krásně kulatě osmičkově, ale sestoupit pod nadmořskou výšku sedm určitě nechci.
Jak se u mě obvyklé tak zlomem k dalšímu úsilí s poslechy byla nepříliš typická skladba těchto tulipánů, a to „Reaching Home“. Zasněná bezproblémová pohodovka s velkou porcí sentimentu, jež zkrátka sedla do nálady a otevřela dveře pro širší poznání.
TEXTURES byli vždycky umní mixátoři všech možných hudebních proudů, což by se dalo označit za jejich typický rys a tak nemůžeme divit, že v první skladbě „Arms Of The Sea“ najíždíme na táhle „Nothing“ riffy Švedkých kingů MESHUGGAH, které ještě hodně dýchají v „Sanguine Draws The Oath“, ale jsou pomálu i jinde. Sem tam („Consonant Hemispheres“) se vynoří duch jistých DEFTONES. S větší mírou tolerance by se dalo říci, že TEXTURES dosti podobně jako tito amíci řeší i vyznění aktuální jedenáctky písní, akorát jejich přechody mezi hudebními náladami jsou o něco dramatičtější. Další a možná přesnější paralela se nabízí s BETWEEN THE BURIED AND ME bez grindových vsuvek.
I přes všechny ty hustější slugde, math, doom pasáže mi novinka nejvíce, až neuvěřitelně, připomíná pocity z alb britských new wave pop rockerů TEAR FOR FEARS díky všem těm mini samplíkům, na pozadí znějícím vybrnkávačkám a vlastně i atmosférou . No a podoba vokálu s Rolandem Orzabalem ( např.„Foreclosure“) v přístupnějších partech je opravdu veliká a pro mě v tomto rozmanitém muzikantském mišmaši, a je co přebírat, hodně plusová, stejně tak konečný celkový dojem.
3. října 2011
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
frantajetel
9,5 / 10
deska která se otevírá po dalším a dalším poslechu.A to mám rád.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.