Diamant celé death metalové scény, vzedmuvší se na Floridě na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a bez diskuzí jedno ze stěžejních děl v rámci kompletní diskografie Andělů. Zatímco ultrarychlý debut „Altars Of Madness“ útočil na posluchače jako pravěký tyranosaurus s cílem svou oběť totálně rozcupovat, zde došlo na soustředěnější a více promyšlenou nahrávku, oplývající silnou atmosférou, která se doslova nořila v krvavé lázni všech sešlých z jediné pravé cesty. Hybatelé žánru se tentokrát soustředili na zcela nový materiál, neboť šuplíky nahromaděné za celá předchozí léta byly ponechány k vysypání na dodatkovém albu „Abominations Of Desolation“, jež vyšlo až koncem stejného roku.

MORBID ANGEL neponechali nic náhodě a ve vyhlášeném studiu Morrisound, za asistence Toma Morrise, vysekli svou aktuální blasfemickou tezi na téma špičkový floridský death metal. Obrovský rozdíl od kultovního debutu byl patrný už při prvním poslechu, protože se skladby pohybovaly spíše ve středních nebo pomalejších tempech, a byly často obohacovány předěly inspirovanými klasikou a řadou akustických a klávesových meziher, což nahrávce propůjčilo tak trochu umělečtější charakter.

Vývoj byl tehdy nezpochybnitelný a vlastně určitým způsobem předznamenal pozdější „tuckerovské“ období, kdy otěže kapely držel již pevně v rukách jen a pouze kytarista Trey Azagthoth. S „Blessed Are The Sick“ jakoby vše, co tento rarach a démon šestistrunky chtěl vždy světu říci, dostalo svůj jasný a nezpochybnitelný řád, obsah a zahuštěnou přesnost, natolik byly riffy v nových skladbách neprodyšné a výše zmíněné klasicizující předěly magické. Výsledek se tak stal doslova monolitem, o jehož důležitosti pro celý death metalový žánr (v sezóně jeho největšího rozmachu) nebylo radno pochybovat. Navíc album zní skvěle ještě dnes, takže se zařadilo mezi ta díla extrémního metalu, která by si měli fanoušci na svých poličkách hýčkat a často oprašovat.

Kapitolou samou pro sebe byla Azagthothova kytarová práce, zejména pak sóla, která jakoby byla stvořena mimo náš svět. Kakofonické chuchvalce a kvílivé pazvuky, linoucí se z jeho nástroje, působily dojmem, že se snaží zbortit nějakou vesmírnou bránu poznání a odkrýt skutečná tajemství jsoucna. Stejně tak mohutně neurvalý Vincentův projev, chrlící morbidní pravdy, proplouval nad veškerou tou dunící masou s naprostou jistotou. Ve zdejších o něco přehlednějších strukturách skladeb jeho hlas vynikal a dokázal uhranout každým momentem svého soustředěného přednesu. Koncertní tutovky jako hned úvodní houpavá hymna „Fall From Grace“, která se několikrát vypořádala se zdrcující obměnou tempa, nebo ponuře bahenní pochod „Thy Kingdom Come“, patří ještě dnes k naprosté klasice smrtelného žánru, a můžu o nich s čistým svědomím říci, že přečkaly celých těch dlouhých dvacet let naprosto bez úhony na své kvalitě a kouzlu.

Rok po vydání „Blessed Are The Sick“ se MORBID ANGEL, kteří si mezitím získali výsadní reputaci v rámci celé rychle se rozšiřující scény, rozloučili se svým druhým kytaristou Richardem Brunellem (do té doby jejich druhým služebně nejstarším členem), pročež následovník „Covenant“ vznikal raritně pouze ve třech a byl opět o trochu něčem jiném. Vlastně to bylo na tehdejších MORBID ANGEL také hodně přitažlivé. Dokázali totiž přijít v rámci death metalu pokaždé s úplně jinou nahrávkou a pokaždé získali zcela výsadní postavení.