Tato malá doommetalová renesance, jak ji předvádějí hlavně kapely ze zámoří, nepřestává být zajímavým fenoménem. Už to trvá nějaký ten rok a vypadá to tak, že potenciál této epochy se stále ne a ne vyčerpat. Samozřejmě, že zde nehovoříme o nějaké revoluční vlně, ale i tak lze nástup skupin míchajících doommetalové kořeny se sludgemetalovým bahnem označit jako pozoruhodnou odpověď na otázky související s vyčerpáním některých žánrových studnic.

U zrodu tohoto „hnutí“ stála i tato v současnosti šestičlenná ekipa pocházející ze severoamerického jihu. RWAKE počátky svojí existence datují do období poloviny předminulé dekády, tedy do doby, kdy se současná podoba zvuku neurvalých amerických kapel teprve formovala pod taktovkou tehdy již zavedených jmen jako EYEHATEGOD, BUZZOV-EN anebo TODAY IS THE DAY. Těmto se dnes arkansaská šestice může směle postavit čelem. Ba co víc, její páté studiové album má dostatek munice na to, aby zaujala čelné palební pozice svého žánru.

Přitom k tomu, jak už to v těchto sférách chodí, nepotřebuje žádné extra originální nápady ani postupy. RWAKE však o to důsledněji trvají na hodnotách, které velice dobrým způsobem prezentovalo už předchozí album „Voices Of Omens“ z roku 2007. Ty spočívají logicky v důrazu na střední tempa, při kterých vynikne nátlaková taktika mohutných kytarových riffů, které se však letos ještě ve větší míře těší společnosti melodických motivů a nezřídka i kytarových sól. Druhá polovina závěrečné „Was Only A Dream“, jíž vyplňuje skutečně rozsáhlý kytarový motiv, představuje asi nejvýraznější příklad větší inklinace skupiny k melodiím.

Ony melodie jdou však ruku v ruce s celkově truchlivou atmosférou, která kromě zmiňovaných středních temp asi nejvíce vystihuje podstatu „prapůvodního“ doom metalu. Beznadějný a zoufalý vokál pak vše ještě výrazněji posouvá blíže k vnitrozemí tohoto letitého metalového subžánru, aby pak díky nespornému „jižanskému“ feelingu opět vše nabralo kurz směrem zpět. Prakticky se dá prohlásit, že na ploše „Rest“ probíhá takový mikrosouboj o dominanci nad dodávkami jeho výrazových prostředků.

Pozitivní na tom všem je, že se tak neděje na úkor kompaktnosti hudby RWAKE. Ti mají totiž od počátku vše velice dobře promýšlené. Šikovně střídají tklivé a naléhavé momenty, aby pak vzápětí jako například ve skladbě „The Culling“, začínající uklidňujícím uvolněným a postupně se rozvíjejícím motivem, což zpočátku budí dojem spíše klidnější instrumentálky, nástupem další várky hbitých kytarových riffů rozmetali vše na prach. Tady však neprobíhá žádná rafinovaná hra kontrastů, ale naopak vše se navzdory předchozímu tvrzení děje tak nějak přirozeně a bez důrazu na manipulaci s posluchačem.

Postupná výměna „špíny“ a neohrabanosti za fešnější fasádu v podobě naléhavých emocí jdu skupině rozhodně k duhu. V jejich podání nemůže být o nějakém šlápnutí vedle ani řeči. RWAKE si jako mnozí jiní procházejí přirozeným vývojem, kterému navíc nehodlají klást žádné překážky. Po 4 letech čekání se jim podařilo nabídnout promyšlené dílo, které zajímavým a nebojím se říci, že i trochu neotřelým způsobem kombinuje doomovou zasmušilost s typickým americkým neotesaným metalem. „Rest“ tak má dost schopností nabídnout dlouhodobější poslech, jenž se neomezuje pouze na období zvýšeného (a nutno říci, že i filadelfským vydavatelem šikovně živeného) zájmu o podobný druh hudby.