Americký hardrockový kvartet MR. BIG získal věhlas na počátku devadesátých let zejména díky svému velmi úspěšnému druhému albu „Lean Into It“ (1991) a hlavně díky baladické skladbě „To Be With You“, která se na něm nachází. Jenže ono ve skutečnosti v jejich případě nešlo o nějakou povrchní jednosezónní hitparádovou šarádu, ale o skupinu naprosto mimořádných muzikantských es s bohatými zkušenostmi na scéně, kterým se podařil průlom díky skladbě, která ne zcela přesně reprezentovala jejich tvorbu. Z tohoto důvodu vnímám jejich boom na počátku devadesátých let jako poměrně nešťastný, protože řadu lidí tenkrát odradil právě přeslazený cajdáček a dodnes vůbec netuší jak dobrou muziku MR. BIG hráli.

Pravdou je, že všichni čtyři členové už tenkrát patřili k absolutní světové špičce a rovněž samotné album stálo rozhodně za víc, než za letmý poslech kvůli nějakým světoznámým singlům. Nedávno jsem si jej pouštěl a potvrdil jsem si, že jde o nahrávku, která si i po dvaceti letech udržela vysokou kvalitu  a stále patří k tomu nejlepšímu, co v hardrockové muzice v té době vycházelo.

Po dalších dvou o něco méně vydařených, ale rovněž i o něco méně úspěšných albech – „Bump Ahead“ (1993) a „Hey Man“ (1996), se MR. BIG na několik let rozpadli, aby se v roce 1999 znovu dali dohromady, ovšem již bez kytaristy Paula Gilberta, kterého zlákala kariéra sólového muzikanta, a kterého v řadách kapely nahradil další virtuóz - Ritchie Kotzen. Období s ním bylo ozdobeno dalšími dvěma nahrávkami, které si získaly pozornost snad jen v Japonsku, kde měla skupina vždy nejsilnější pozice. Před několika lety se však do sestavy znovu vrátil ztracený syn Paul Gilbert, a tak se v průběhu roku 2010 šlo po mnoha letech do studia, aby již s ním vznikla nová nahrávka původní sestavy MR. BIG, první po dlouhých čtrnácti letech.

S albem „What If“ dostanou všichni příznivci fachmansky zahrané hardrockové hudby přesně to, co žádají. Nejde sice o nahrávku, která by, díky skladbám na ní obsažených, nějak zásadně vyčnívala nad ostatní alba známých hardrockových kapel vydávajících v posledních letech, ale MR. BIG přišli s poměrně solidní kolekcí dobře poslouchatelných žánrových skladeb, které je plně charakterizují a hlavně nepodlézaji  laťku nastavenou jejich předchozí tvorbou. Prostě, ten kdo je měl rád před lety, bude s novým materiálem spokojen i nyní. Eric Martin je tradičně díky svému bluesově nakřáplému hlasu rozpoznatelný od prvních momentů, stejně tak instrumentální mistrovství pánů Sheehana, Torpeye a Gilberta dodalo skladbám patřičný odpich.

Na MR. BIG se mi vždy líbilo, že ačkoliv kdokoliv z členů mohl ve skladbách zapnout na vyšší obrátky, vždy se u nich makalo ve prospěch songů, nikoliv nějakých instrumentálních chlubičských exhibic, které by celý materiál zbavily svěžesti a přímočarosti. Přehlednost a snadná poslouchatelnost nade vše. Naštěstí si i nyní jejich songy udržují tento ráz a hlavně baví. Jsou zde jak hutnější riffové věci, rychlejší boogie vypalovačky, ovšem i nějaká ta balada. Materiál si udržuje po celou dobu vzácnou vyrovnanost a tudíž je na každém, kterou ze skladeb bude favorizovat. Podle mého jde o velmi slušné hardrockové album zkušené a instrumentálně nabušené kapely, která se rozhodně nechystá hodit ručník do ringu. Na to mě materiál Američanů překvapil zdravým tahem na branku a životaschopností.