Po poslechu této desky vím, že RAVELIN 7 jsou zpět v plné síle a asi v nejlepší kondici, jakou kdy měli. Posíleni o původního zpěváka Hanze a nového klávesáko-kytaristu Mišu tato post-hardcore / rock’n’rollová svěží vichřice drtí všechnu ostatní domácí tvrdě-kytarovou tvorbu letošního roku.
Stejně jako na každé předchozí desce i nyní mají sedm válů, které vás bez skrupulí posadí na zadek a nechají vás koukat do prázdna s pokleslou sanicí. Jako obvykle je pro desku typická uvolněnost a čerstvý pohled nezatížený trendy dnešní doby. RAVELIN 7 kráčejí po cestách, které ostatní zatím neobjevili, znějí netradičně, osobitě, přátelsky i uvolněně a při tom si jejich tvorba uchovává emoční pnutí i nervní charakter. Není tu místo pro vatu ani přešlapy. Vše plyne tak nějak samozřejmě, s důrazem na detail a právě ve chvíli, kdy máte největší apetit na pořádný nášup, album končí a vám nezbývá nic jiného pustit ho znova.
RAVELIN 7 vyspěli po technické a aranžérské stránce, na desce objevíte choutky tvořit matematické polyrytmy, i náznaky jazzrockových tendencí. Od „Světasálu“ je novinka zase o ždibec výpravnější a pestřejší. Výtečná je práce bubeníka Lenkáče, který sází na funkční rytmiku, v níž si člověk co chvíli najde něco nového. Největším posunem kupředu jsou ale jednoznačně syntezátory, které pestře dobarvují skladby a dodávají jim chuť a vůni. Kapitolou samou pro sebe jsou texty. Prosté zjevené pravdy a osobní výpovědi, všední důvěrně známé a právě v tom krásné, blízké, podmanivé a literárně obratné.
Někdy sklidíme i to, co jsme si nezaseli,
a odnést si je třeba vše.
Tam, kde sis nepřál nic, stojíš v moři obilí,
co možná pro jiné roste
Melodičtější vokály patří kytaristovi Bauštymu, který svým neškoleným zpěvem dodává do písniček člověčenskou melodiku. Hlavní dramaticky vyřvávaný vokál patří původnímu zpěvákovi Hanzovi, který se do kapely po odmlce vrátil s podmínkou, že RAVELIN7 nebudou mít další ambice, ale budou hrát pro radost. A to je z alba cítit na míle daleko. „7 kroků po zamrzlé řece“ je sebevědomá deska od kapely, která nemusí světu nic dokazovat a to ji odděluje od většiny za úspěchem se zoufale pachtících spolků.
Zvukově naprosto dotažené do detailů, možná dokonce až moc. Oproti živým setům mám pocit, že nahrávka ztratila celkem dost z nakažlivé živelnosti a syrovosti, která při koncertech působí odzbrojujícím dojmem. Do popředí jsou více vytaženy syntezátorové zvuky a vokál, ale konec konců proč ne. Koncert má tak díky tomu trochu jiný náboj a je mnohem větším požitkem. I tak jsem ale přesvědčen o tom, že tu máme co dělat s domácím kytarovým albem roku.