THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
David Sylvian pro mě vždy představoval onen vzácný typ umělce, jehož pozdní počiny se nemusí krčit ve stínu těch raných a nepodléhají nudné předvídatelnosti. Stvrzuje je to i nyní zrecenzované album? Těžko říci, spíše než o „plnohodnotnou“ nahrávku se jedná o kolaboraci Sylviana a Dai Fujikary a taktéž nemalá část materiálu jsou důkladně přearanžované, ale stále “pouze” přepracované věci z Manafonu.
K těm nejprve. Mají své opodstatnění. Nabyly, z velké části díky smyčcovým aranžím, jiného výrazu a přitom mají stále poutavě intimní charakter. Instrumentální složka není již tak upozaděná Sylvianovu projevu. Ten je mimochodem jako vždy nezaměnitelný.
V podobném projevu se nesou též ostatní skladby. Smyčce, piano, glitch a podobné ambientní prvky a další tvoří prostor pro Sylvianovy poetické texty (nebo snad naopak?) a vytvářejí až soundartový celek, který se nese ve velmi poklidném duchu a rozličných náladách. Ty se střídají s neuvěřitelnou citlivostí, nostalgií zabarvená radost tu k strnulému truchlení nemá daleko.
Kvůli nezbytné rozvolněnosti, mj. perkusím, které když už jsou zastoupeny, tak nepřímočaře, a vůbec duchu nahrávky se může stát její délka lehce ubíjející. Zvlášť když poslední kousek a zároveň vrchol alba, představuje už čistě ambientní více než čtvrthodinová skladba. Přesto je trpělivost na místě a navíc se vám bohatě odmění.
Jako u každého Sylvianova díla se totiž jedná o více než působivou syntézu více žánrů, jejímž spojovacím prvkem není, byť se to tak zpočátku zdá, pouze jeho jemný a konejšívý, leč zvučný hlas. Je to cosi navíc těžčeji definovatelné, vyvíjející se a jak se zdá, přetrvává doteď. Přístup ke kompozici v duchu jak ještě dále se dostat od přímé písně a přitom jí zůstat, všestranost a také, co si nalhávat, schopnost vybrat si pro své záměry správné lidi. Je fascinující sledovat i tento zatím poslední dílek velmi dlouhého vývoje význačné osobnosti. A skutečně vzácné.
Zajímavé spojení tvůrčích sil a taktéž úctyhodné vyrovnání s vlastní minulostí.
8,5 / 10
David Sylvian
- vokál, sampling, elektronika, kytara, klávesy
+ spousta hostů
1. Small Metal Gods
2. Died In The Wool
3. I Should Not Dare
4. Random Acts Of Senseless Violence
5. A Certain Slant Of Light
6. Anomaly At Taw Head
7. Snow White In Appalachia
8. Emily Dickinson
9. The Greatest Living Englishman (Coda)
10. Anomaly At Taw Head (A Haunting)
11. Manafon
12. The Last Days of December
13. When We Return You Won’t Recognise Us
Died In The Wool: Manafon Variations (2011)
Sleepwalkers (2010)
Manafon (2009)
When Loud Weather Buffeted Naoshima (2007)
Blemish (2003)
Dead Bees On A Cake (1999)
Secrets Of The Beehive (1987)
Gone To Earth (1986)
Alchemy: An Index of Possibilities (1985)
Brilliant Trees (1984)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.