Jak známo, boom funk metalu, vzedmutý na sklonku osmdesátých let, měl velmi krátké trvání. Osobně jsem však patřil k těm posluchačům, kteří tento subžánr nějakým způsobem adorovali a přišel jim sympatický, byť je zřejmé, že v našich končinách neměl nikdy příliš na růžích ustláno a týkal se tak spíše zámořské scény. Je jasné, že nejvýznamnější představitelé stylu, kapely jako FAITH NO MORE, RED HOT CHILI PEPPERS nebo LIVING COLOUR, dosáhly velkého úspěchu a později svou kariéru nasměrovaly každá zcela jiným směrem. Vlastně je hodně těžké, i u mnohem méně známých jmen, hledat mezi všemi těmito kapelami nějaké výraznější souvislosti, protože celý subžánr se zakrátko rozvětvil do mnoha vyhraněných oblastí, ovlivňujících chod celých devadesátých let.

Rozličných metalových nebo hard rockových kapel, koketujících s prvky funku, bylo v době těsně před vpádem grunge opravdu dostatek. Zajímavé bylo, že většina z nich vyjadřovala fúzi svého stylu s funkem úplně jiným způsobem. Tak třeba hairmetalové spolky jako BANG TANGO nebo LOVE/HATE, které s ním rovněž koketovaly, se rozhodně velmi lišily od téměř rapových 24-7 SPYZ. Stejně tak bostonští mainstreamoví rockeři z EXTREME byli na míle vzdáleni psychotickým šílencům z PRIMUS a tak dále. Šlo tedy spíše o jakousi módní vymoženost, příslušící k tehdejší době, kterou zkrátka využívala celá řada ať už rockových, metalových nebo rapových kapel, než aby se dalo mluvit o nějaké funkové scéně. Dnes se podívejme na dvě metalové nahrávky, které v roce 1991 měly možnost navázat na průlomová díla typu „The Real Thing“ od FAITH NO MORE, „Mother´s Milk“ od RED HOT CHILI PEPPERS nebo debutu „Vivid“ od LIVING COLOUR.

MINDFUNK - „Mindfunk“

/Diskografie: Mindfunk (1991), Dropped (1993), People Who Fell From The Sky (1995)/

Kapela složená ze zkušených rockových harcovníků (Louis Svitek i John Monte se poprvé ukázali v řadách newyorských M.O.D. již koncem osmdesátých let a po rozpadu MINDFUNK přešli k industriálním MINISTRY, naopak bubeník Reed St. Mark byl tři sezóny právoplatným členem švýcarských CELTIC FROST, navíc v dobách jejich dodnes nejuznávanějších alb z poloviny osmdesátých let), známá rovněž svým častým koketováním s omamnými látkami, vpadla na scénu s divokostí pódiové prezentace svého lídra Pata Dubara, tedy vydatného feťáka, anarchistického pomatence a rovněž příznivce hnutí „straight edge“. Hned zkraje roku 1991 si svým velmi nadějným eponymním debutem, který pojil bytelné hard rockové kořeny s lehkými názvuky funky a barvitou psychedelií, zadělala v metalových kruzích na pořádnou publicitu. Dubar byl silně ovlivněn tehdejší rozcáplou hlasovou polohou Mikea Pattona, což se tou dobou na scéně ukázalo jako velmi žádané zboží. Nicméně, později to s kapelou tak slavné nebylo, protože intenzita drogového rauše měla u některých členů, jak známo, narůstající tendenci, a pokud byli i přesto MINDFUNK schopni alespoň čas od času vyjít z oblaků omamného kouře, již nikdy nedosáhli kvalit svého debutu. Následovník „Dropped“ (1993) byl více zemitý, hutný a již zcela ovlivněn grungeovou horečkou (zejména pak SOUNDGARDEN) a o třetí (stone rockové) nahrávce, která nesla prapodivný, avšak vzhledem k duševnímu stavu některých členů kapely také logický název „People Who Fell From The Sky“, už se dozvěděli nemnozí. Koncerty v pozdějších letech byly pak naprostým fiaskem a tak postupně ti rozumnější z původní sestavy odešli (pikantní informací zůstává, že do MINDFUNK v roce 1992 nastoupil kytarista Jason Everman, kterého dva roky před tím Kurt Cobain vyhodil z NIRVANY, protože se mu prý na alternativní kapelu zdál být příliš mnohovlasý, hvězdný a tak nějak vůbec moc sexy), aby se poohlédli po něčem jiném. Jestli však něco po téhle (dnes již zcela zapomenuté) kapele zůstalo, byly to rozhodně skvělé skladby jako „Blood Runs Red“ nebo „Sister Blue“ z jejího povedeného debutu.

MORDRED - „In This Life“

/Diskografie: Fool´s Game (1989), In This Life (1991), Visions (1992), The Next Room (1994)/

MORDRED vešli ve známost jako sanfrancisská thrash metalová partička, která do svého původního stylu začala zabudovávat rovněž prvky rapu a hlavně funky. Na jejich debutovém albu „Fool´s Game“, které vyšlo překvapivě u německého vydavatelství Noise Records, to ještě nebylo tak patrné, ale hudebně vyspělejší dvojka „In This Life“ (vydaná tamtéž) již nabídla řádnou porci originálně pojatých skladeb, které se nacházely někde na pomezí lehčího Bay Area soundu, funk metalu inspirovaného nástupem Mikea Pattona do řad FAITH NO MORE a tanečních prvků, vzývaných přistěhovalci z Karibských oblastí. Postupem doby a po personálních zemětřeseních se styl téhle kapely začal ubírat čím dál tím více experimentální cestou, takže nakonec všechny ty samply, dj pulty a keyboardy takřka vystrnadily původní, archaický metalový základ. Abych se přiznal, novější nahrávky MORDRED příliš neznám, ale „In This Life“ pro mne ve své době znamenalo zajímavé zpestření, na němž se podařilo tak nějak rozumně skloubit někdejší thrash metalový výraz s přibývajícím groovy kořením a prvky tanečněji pojaté černošské hudby, o čemž svědčily skladby jako „Esse Quam Videri“, „Falling Away“ nebo „Killing Time“.

Postupem devadesátých let se funk metal pod narůstajícím vlivem rapu a rovněž po nástupu rytmičtější, hutnější a agresivnější kytarové hudby, přetransformoval do mnoha rozličných podob. Ze známých jmen hudební historie, u kterých lze vystopovat právě funk metal jako jeden z odrazových můstků, můžu zmínit třeba věhlasné komoušské agitátory z RAGE AGAINST THE MACHINE nebo řadu v budoucnu velkých kapel, příslušnících do nu-metalového ranku (LIMP BIZKIT a jiní), z nichž zřejmě nejvkusněji to celé pojali kalifornští INCUBUS.