Téměř čtvrt století po svém studiovém debutu, přicházejí JANE’S ADDICTION se svojí čtvrtou řadovou deskou. Je tomu osm let, co tito rockoví svérázové z města andělů vydali předchůdce „Strays“, zde samozřejmě pečlivě zdokumentovaného, a to včetně vysvětlení k jejich zapeklité historii.

Alba „Nothing´s Shocking” a „Ritual De Lo Habitual” jsem svým způsobem neposlouchal, protože bych si je nějak extra zamiloval, ale hlavně kvůli jistému druhu ohromení, nepřekonatelné zvědavosti a fetiši, jelikož stejně jako JANE’S ADDICTION nikdo nikdy nezněl. Hardrockový základ mi samozřejmě blízký byl. Svoji oblibu k oboum opusům bych spíše přirovnal k občasnému úletu zachlastat si Absint. Jednou zkrátka tato potřeba přijde a svůj význam má, přičemž dlouhodobější konzumace spojená s blouzněním je téměř nemožná. Deska „Strays“ dosti překvapila, z JANE’S ADDICTION totiž udělala, obrazně řečeno, velmi dobře pitelnou whisky se specifickou výraznou chutí a vůní Kaliforňanů, jež se dá požívat v mnohem větších dávkách, častěji a bezpečněji přinášejíce velký pocit uspokojení.

Aktuální deska „The Great Escape Artist” vůči svým starším sourozencům šokuje pouze tím, že skoro vůbec ničím nepřekvapuje, přičemž je opět malinko jiná. Pravda, očekávat po pánech, kterým už bylo nebo táhne na padesát nějakou další táhlou halucinogenní obměnu, by asi bylo stejně pošetilé jako očekávat, že nás znovu budou chtít rozmáznout nadzvukovou náloží alba „Strays” a navíc, oni nikdy nezněli dvakrát stejně.

Pokud bych měl zůstat u alkoholických přirovnání, tak bych u novinky srovnával s poněkud trpkým červeným vínem se specifickou výraznou chutí a vůní Kaliforňanů vhodným pro příjemné rozjímaní, možná i ve dvou. Album používá jemnější stavební hmotu předchůdce. Na poměry kapely však není toliko nátlakové a v druhé polovině je až příliš předvídatelné a nekonfliktní, postrádajíce větší rockovou těkavost, na kterou jsme u nich byli zvyklý. Jediný moment překvapení se dostavuje s tím, že poprvé slyším velkou inspiraci odjinud. Nebýt specifického ladění Navarrovy kytary a samozřejmě nezaměnitelného Farrellova zpěvu, tak několikrát nabývám, nikoliv nepříjemného, pocitu, že poslouchám spasitele U2, například nejvýrazněji v „Curiosity Kills”.

Jediný problém bych viděl v tom, že kvalita a napětí nastolené od začátku upadá v druhé půli kolekce. Prvních šest vynikajících záseků v podstatě přináší tvůrčí přístup, který bych od těchto chalanů v současné době očekával. Jmenovitě říznost doprovázenou zklidněním a mazáckým přehledem nad svým arsenálem, vše proložené menším než mírným množstvím doznívající psychedelie. Zde se hlavně bavíme o grandiózním úloze prvních dvou skladeb. Následované dvěma mírnějšími direkty. Již zmiňovaná „Curiosity Kills”, kde je slyšet toho Bona i v Perryho nápěvu, už vůbec nemluvě o aranžích, konečně i ta kytara je zatraceně natočena směr Dublin.

Čtvrtý vrchol v řadě přichází s nádhernou atmosférickou a orchestrálně pokreslenou baladou „Irresistible Force (Met The Immovable Object)”. Zdrcující síla vás konečně přinutila oslovit dívku(y), na kterou(é) si dlouho myslíte a vylíčit jí (jim) své sny, v nichž hraje(í) hlavní roli. Text, za který se buď hned líbá nebo fackuje Perry z hrdla přímo vykouzlil a Navarrova vyhrávka po třetí minutě je infarktově smrtící. Nemůžu znovu nezmínit „irské” vydechnutí přesně v polovině skladby. Krásně „coldplaydovsky“ skotačivá „I´ll Hit You Back” připravuje půdu pro další intimně rozervanou zpověď „Twisted Tales”. Fantazii radši dávám hned pohov, avšak vyzdvihuji výborně promazávající proklady Perkinsovy bicí soupravy.

Kompozice od sedmé pozice níže špatné nejsou, spíše přestávají stačit s dechem a působí až příliš uměle, možná až účelově. „Ultimate Reason” ještě celkem obstojí opět díky Navarrově kytaře, pěkně doplněné Sitekovou výztuhou, nicméně skladba se nedokáže pořádně rozlétnout. „Splash A Little Water On It” se snaží být naléhavá, stejně tak jako „Broken People” zase tesknivá. Obě by se za jistých okolností dokonce daly nazvat nevnuceně dojemnými. Farrellovy výšky v hlavní roli se sice hodně snaží, ale pro mě jediný kredit dodává už jenom Navarrovo umění. Poslední pěkně svištící punkovice „Words Right Out Of My Mouth” jakoby se nevešla na „Strays“, zde však spíše vytváří efekt pěsti na oko, ale proč nakonec ne. Neštvěte nás!

Všechny zmiňované zápory bych spíše „darkmoorovsky“ nazval míšovinami s přívlastkem mini. Novinka opravdu nabízí nemálo výjimečných a chytlavých momentů a navíc se i velmi dobře poslouchá jako celek. Chemie trojce Farrell, Navarro a Perkins je i nadále studiově neskutečně poutavá a zajímavá. „The Great Escape Artist” zcela jistě nezklamalo a určitě se k němu budu velmi rád vracet, protože takových alb rozhodně nevychází mnoho.