Téměř na chlup přesně po roce vyšla druhá pražská návštěva PAIN OF SALVATION. Smíchovské Futurum vystřídalo příjemné prostředí Retro Music Hall na Francouzské ulici a cestu si našlo možná o pár hlav víc, jinak se ale lautr nic nezměnilo. Vlastně počkejte, Daniel Gildenlöw se svojí doprovodnou skupinou před nedávnem natočil a vydal druhé sólové album „Road Salt Two“, za kterého nám přijel nabídnout hnedle sedmičku kousků (počítaje v to i pouštěný úvod a závěr). A to byl ten hlavní kámen úrazu...

Začátek ovšem patřil finským VON HERTZEN BROTHERS – kapele, o které šeptanda nesla jasnou zvěst, že má ke švédským spasitelům setsakra blízko. A pokud jste snad od nich (stejně jako já) před vystoupením neslyšeli ani notu, muselo vám rychle dojít, že nejen k nim. Tři „bratři Von Hertzenové“, každý jinak vystajlovaný, plus klávesák Juha Kuoppala a nepřehlédnutelný řízek s koláčem pod bradou Mikko Kaakkuriniemi za bicí soupravou totiž inspiraci nasávají, kde to jen jde. V jejich tvorbě pocítíte řízný rock s hitovými refrény, stejně jako nabušené progové mezihry. Pocit, že to všechno jste už někde slyšeli je sice občas o krapánek silnější, než by bylo záhodno, na druhou stranu se skupina umí vyřádit v pěkných aranžích, a když k tomu připočítáme jasně nejsilnější zbraň – tři skvěle sladěné vokály, musela výsledná zhruba pětačtyřicetiminutovka minimálně potěšit. Určitě příjemné navnazení na poslech studiové tvorby a jen více podobně kvalitních předskokanů.

Na PAIN OF SALVATION se čekalo snad padesát minut a bylo zajímavé sledovat technika, který se vracel pošupovat s mikrofony o pár centimetrů sem, tam a jinam. Každopádně v určitou chvíli už byly zřejmě všechny zorientovány do správného směru dle buzoly a po švédské dupárně a intru „Road Salt Theme“ nastoupila úvodní „Softly She Cries“. Zvuk byl pravověrné retro v Retru, vyskládané žluťoučké aparáty Laboga (alias polská móda mezi rockery) prskaly jak se sluší a patří, ovšem o nějaké atmosféře, či pohlcení si mohly nechat leda zdát. Druhá „Diffidentia“ sice na chvilku zažehla jiskru, jenomže pouštěné smyčce přece jen nejsou úplně vhodným palivem, a když při třetím „Linoleu“ došlo na zkopírovanou scénku z loňského roku se třemi pokusy a řvaním jako ve Švédsku, bylo vymalováno.

Jestliže minule bylo až příliš Daniela zpěváka (mimochodem všimli jste si, že se čím dál tím víc podobá zpívajícímu právníkovi Ivu Jahelkovi?), tentokráte byl vším jiným, než bezchybným hlasovým kouzelníkem. Zřejmě za to mohlo vyčerpání z turné nebo nějaký vir, každopádně se dost šetřil a tradiční předvádění se ve výškách omezil. Což ale na druhou stranu nemuselo být vždycky k neprospěchu věci. Větším problémem byl zvuk. Copak u nových skladeb, tam přesně odpovídal praskotu známému z obou dílů „Road Salt“, co ale chudinky zástupkyně z alb předešlých, jak ty k tomu přišly? Samozřejmě brnkačky a sóla nejsou až takový problém, ale jen co zabrousíme do zkreslených hustých beglajtů, neštěstí je hotové. Inu, tak to musí dopadnout, když se hraje „metla“ na aparáty, které na ni nejsou určeny. Nejvíce to v tomto ohledu odskákalo nebohé „Fandango“, jehož obligátní kytarovou vyhrávku zvuk naprosto odvál do jakéhosi podivna, ale nebylo jediné, větší či menší problémy měly všechny „stařešiny“. Apropós, když už jsme u těch starých skladeb, ani pochroumaný zvuk nemohl zastřít fakt, jak propastný rozdíl je mezi nimi a odehranou většinou z posledních dvou alb. Ta kompoziční, aranžérská i zvuková bezradnost aktuální tvorby je hluboká jako studna starého Brůny. Jak ale všichni dobře víme, podobné skopičiny zabírají, lidi je chtějí, kotel se baví a i POS bez debat mají po těch letech „umění“ jen pro hrstku věrných nárok na trochu té slávy a křepčení fanoušků.

Pokud se vám v životě někdy stalo, že po mnoha letech sympatií najednou zjistíte, že ta donedávna blízká osoba vedle vás je zčistajasna úplně cizí člověk, se kterým si nemáte už co říct, znáte moje pocity po většinu té zhruba hodiny a čtvrt základního hracího času. Navíc když playlist pouze zkopíroval loňskou zastávku a osvědčené kusy nahradily rozpačité novinky. Takže snad jen husí kůže v některých momentech „People Passing By“ a v nesmrtelné „Ashes“ dávala pocítit, jaká to kdysi bývala síla a že by snad ještě někdy v budoucnu mohlo být stejně dobře.

Přídavek pak už jen potvrdil vyřčené. Mysleli jste si snad, že Daniel neumí hrát na bicí? Ha, chyba, umí a je to dokonce jeden z nejlepších bubeníků ze všech zpěváků, kteři zároveň umí hrát i na kytaru, basu, klávesy a další nástroje. Prostě když sedmdesátky, tak se vším všudy, čili byl „džemík“... a jakej. Snad pětadvacet minut, které krom pidlikání do sebe pobraly i „Come Together“ od BEATLES a „Working Class Hero“ Johna Lennona. Co na tom, že se to občas rozpadlo, nevyšel brejk. Kdo by si dovolil říct panu kapelníkovi: „Hele, vyprdni se na to...“? Ale někdo takový se najít měl. Jaké bylo vysvobození, když pak zazněla „The Perfect Element“ a vrátila všechno zase na začátek. Prostě nebe a dudy. A pokud se snad příště budou zase mačkat měchy, zvládnou to jistě stejně dobře i beze mě.

Playlist:
Road Salt Theme
Softly She Cries
Diffidentia
Linoleum
1979
To the Shoreline
Conditioned
Kingdom of Loss
Fandango
People Passing By
Through the Distance
No Way
Ashes
End Credits
Přídavky:
Come Together  (The Beatles cover)
Working Class Hero (John Lennon cover)
Falling
The Perfect Element

FOTO ilustrační