Kolaborace mezi známými umělci by měly většinou plnit tu funkci, že si při této příležitosti obě dotyčné strany vyzkoušejí nové věci, vzájemně si tak nějak pomohou obohatit vlastní diskografie a dostanou se hudebně i skladatelsky na jiný (v lepším případě i vyšší) level, kterého by jen stěží docílili na svých samostatných albech. V tomto konkrétním případě jde však o utopii a šlo o ní zřejmě od prvního momentu, kdy byla vypečená spolupráce zahájena.

Poněkud překvapivé spojení METALLICY s letitou ikonou alternativního rocku Lou Reedem žádná pozitiva nepřináší. Monotónně mumlající nezmar není vůbec tím povolaným, kdo by nějakým způsobem mohl tvorbu kalifornské čtveřice vokálně i skladatelsky obohatit, takže mám dojem, že album „Lulu“ nenadchne ani příznivce nejslavnější metalové kapely a už vůbec ne fanoušky sedmdesátiletého bohéma, vyžívajícího se v galerijních cancech a pouličně filozofických glosách.

První, kdo mě napadl po poslechu této neskutečně dlouhé a zároveň neuvěřitelně divné nahrávky, byl, světe div se, „pan Knížák“. Zvláštní, že? Tenhle kontroverzní ex-šéf Národní galerie mi nicméně tak nějak zapadá do myšlenkového podhoubí vzniku něčeho jako je „Lulu“. Tento pán proslul totiž také tím, že často nazýval kdejakou šmíru uměním a to jen z potřeby vyhranit se zaběhlým konvencím, bez ohledu na kvalitu daného díla. Stejně tak METALLICA je dávno v pozici, že si klidně může dovolit vydat hodinu a půl trvající nahrávku nějakých nahodilých abstraktních blábolů, tvářit se při tom záhadně a nazývat to celé uměním. Kupci se vždy najdou.

Ačkoliv nahrávka trvá bezmála zmíněnou hodinu a půl, jediné k čemu se Lou Reed za tu dobu rozhoupe, je nahodilé stařecké blábolení (zpěv od něj opravdu nechtějte), vypouštěné do masy nepříliš zajímavých střednětempých riffů, které zřejmě METALLICE zůstaly v šuplících od doby, kdy ukončila práce na „St. Anger“. Od člověka, který v sedmdesátých letech proslul takovými vynikajícími songy jako „Perfect Day“ a několika vysoce ceněnými alby typu „Transformer“ nebo „Berlin“, bych přeci jen čekal krapátko větší zápal, i když je jasné, že čas nelze zastavit a hlavně – uměleckou formu udržet. Vždyť kdy naposled vydal Lou Reed něco kloudného?

Většina skladeb na mě působí kuriózním dojmem. Po dobu několika minut se totiž vždy pomalu rozjíždějí, neseny jedním banálním riffem, aby se po střední, „vykecávací“ části svého rozuzlení nikdy nedočkaly a plynule přešly v několikaminutové ukončování. Nástroje hrají po celou dobu alba roli jakýchsi nedůležitých podkresů k Reedovu filozoficko-vypravěčskému exhibování. To platí pro valnou většinu zdejších skladeb, snad kromě dvojice „Iced Honey“ a „Cheat On Me“, kde je slyšet určitý náznak svojsky metallicovské melodiky (a rovněž Hetfieldův doprovodný zpěv), kterou kapela proslula zejména v období alb „Load“/„Reload“. Z dnešního pohledu se tato dvě díla (zejména při srovnání s „Lulu“) zdají jako vysloveně mistrovská.

Tak nějak mi ze spojení METALLICA/LOU REED nevychází nic logického. U celého projektu zkrátka a dobře postrádám smysl (i z pohledu Reeda, který je zde od začátku ústřední personou) a to rozhodně nejsem proti mimostylovým kolaboracím a podobným experimentům, které můžou věhlasné metalové kapele pomoci vymanit se alespoň na chvíli z oblastí svého žánru a ještě obohatit projev někoho jiného. Naopak, vítal bych mnoho jiných spojení, jako např. METALLICA s nějakou neokoukanou a zajímavou popovou zpěvačkou, METALLICA s kapelou z oblasti „worldmusic“ atd., prostě spolupráci s někým z úplně jiného stylového ranku, kdo by však mohl tvorbu této kapely posunout aspoň trochu smysluplným směrem – tedy udělat jí barvitější. Reed rozhodně tím pravým není, už jenom z důvodu naprosto sporadické pěvecké kvality, utápějící se v monotónnosti.

Největším zdejším záporem je absolutní skladatelská nenápaditost, absence melodiky, nulová písničkovost a celková nezáživnost materiálu. Problém tedy vůbec nevidím v tom, že se METALLICA vzdálila své původní tvorbě, vždyť jde především o desku Reeda, ale v tom, že s ním nahrála nudnou, nezajímavou nahrávku, která na mě působí, jakoby byla spáchána pouze z rozmaru nudících se stárnoucích rockových milionářů, kteří jejím prostřednictvím akorát zkouší, co ještě jejich fanoušek snese a pak se tomu smějí. Snad si Lars s Jamesem nemysleli, že se tohle dočká nějaké kladné odezvy? Je to opravdu příšerné.