Během roku 1991 prodělala rocková scéna vcelku zásadní proměnu. Skončila éra pestrobarevných glam rockových krasavců a startoval nový žánr, který byl se svými ideály pravým opakem načančaných a optimistických osmdesátek. Termín „grunge“ zkraje roku ještě nikdo nahlas nevyslovil a kapely jako NIRVANA, PEARL JAM nebo ALICE IN CHAINS měly svá přelomová alba teprve ve výrobě, ale změny byly cítit ve vzduchu a schylovalo se k jednomu z největších hudebních třesků. Mezi důležité události, které tenkrát scénu ovlivnily, byla i seance s názvem TEMPLE OF THE DOG, a proto si myslím, že stojí za to ji v našem „1991“ seriálu zmínit.

Dnes již zapomenutý příběh začal už v roce 1990, a sice když v Seattlu zemřel na předávkování heroinem zpěvák lokální party MOTHER LOVE BONE Andrew Wood. Je smutné, že na počátku stála smrt, ale přihlédneme-li k éře grunge s odstupem, jedná se o akt přinejmenším symptomatický. Andyho kapela za krátkou dobu svého působení nic převratného nepřinesla a svým zaměřením spadala spíše do éry právě končící, nicméně z historického hlediska je zajímavá tím, že zde hrál na kytaru nějaký Stone Gossard a na basu nějaký Jeff Ament, kteří se spolu s dalšími kamarády rozhodli nahrát pár skladeb na Andyho památku. To by stále nebylo ještě nic vyjímečného, jenže těmi dalšími kamarády byli Chris Cornell a Matt Cameron z nadějně se rozjíždějících SOUNDGARDEN. Stone s Jeffem navíc v té době rozbíhají ještě novou kapelu, v níž jsou jako kytarista a zpěvák angažováni jistí Mike McCready a Eddie Vedder, kteří se ve studiu v době nahrávání taktéž objeví a nenucenou cestou tak vzniká jedno z nejpozoruhodnějších „tribute“ alb v rockové historii.

Nahrávka pojmenovaná (podle části textu jedné Woodovy skladby) pouze a jednoduše „Temple Of The Dog“ se nese v pomalém tempu, je melodická, chvílemi se dá říct i poloakustická, a z dnešního pohledu působí díky prvkům blues a rockové klasiky ze sedmdesátých let jako příjemně „stoner“. V neposlední řadě však obsahuje i velkou porci tehdy se rodícího grunge a svojí smuteční atmosférou jakoby předznamenala, jaký výraz bude na hudební scéně dominovat v následujících pěti letech. Kouzlo alba spočívá především v tom, že ač jsou na něm jen samé balady, nedostaví se ani na chvíli pocit laciného patosu nebo klišé. Naopak, obsahuje dost momentů (jako je třeba šestiminutové sólo v „Reach Down“), které nejsou zrovna „radio friendly“, a celé album působí, přestože jej natočili mladí, na začátku kariéry se nacházející kluci, velmi „dospělým“ dojmem.

Z valné většiny je nahrávka dílem v té době asi nejzkušenějšího Cornella, který dodal nejen texty, ale je pod většinou skladeb podepsán i jako autor. Lahůdkou je pak jeho výrazný zpěv, chvílemi až Plantovského střihu, který je díky smutku nad ztrátou blízkého člověka plný rozervaných emocí a patří bezesporu vedle monumentů „Badmotorfinger“ a „Superunknown“ jeho domovských SOUNDGARDEN k mistrovým životním výkonům.

Ze seznamu skladeb stojí za to vyzdvihnout určitě nejznámější, hitovou „Hunger Strike“, působivý to duet Chris Cornell vs Eddie Vedder, ale za zmínku stojí i smutná „Say Hello To Heaven“ či dojemná heroinová zpověď „Times Of Trouble“, pulsující „Your Savior“ anebo (de facto jediná trochu tvrdší) „Pushin´ Forward Back“, ve které je s mrazivou přesvědčivostí vyjádřená beznaděj a zoufalství nad ztrátou přítele. Album je ovšem ucelené, plyne přirozeně a funguje nejen jako pocta mrtvému, ale i jako kvalitní rocková deska.

„Temple Of The Dog“ je vlastně takové nulté album PEARL JAM, na kterém se podíleli i dva členové SOUNDGARDEN. Delikatesa, která leží zapadaná prachem věků a zajímavým způsobem dokumentuje dění v Seattlu na počátku devadesátých let, kdy se v tomto městě utvářely hudební dějiny. Ve finále je dobře i to, že se nikdy nedočkala moc velké propagace, turné nebo pokračování, neboť tak má svoji auru stále neposkvrněnou. Celá kolekce zní přesvědčivě, opravdově, upřímně a při takové „Hunger Strike“ se dostavuje mrazení v zádech dnes stejně jako před dvaceti lety.