Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedno se těmto dvěma výtečníkům rozhodně upřít nedá. Svoji hudbu si dokázal přizpůsobit přesně tak, aby k ní už nikoho dalšího nepotřebovali. Ta za předpokladu, že cílem zůstává totální devastace, nemůže s takhle rozdanými kartami ani být jiná, než BLACK COBRA předváděli na svých předchozích nahrávkách. Na té letošní nám do této roztomilé telenovely příliš mnoho nových postav nepřijde, ale o zajímavé zvraty nebude rozhodně nouze, takže diváci by rozhodně neměli přepínat na jiné televizní kanály.
Děj je totiž napnutý od samotného začátku a zápletka už zkrátka nemůže být zamotanější. Don Rafael Martinez rozehrává svými škopky velice rafinovanou hru, do které pro dosažení svých nekalých cílů neváhá zatáhnout ani zpočátku nevinného potulného kytaristu Jasona Ladriana. Že to s charakterama jednotlivých postav nebude nakonec tak, jak se zprvu jeví, už můžeme brát za samozřejmost, se kterou scénáristé bojují o přízeň diváka očekávajícího dramatické dějové obraty. Jason totiž vzápětí přebírá otěže této obrovské intriky a nebohý Rafael pak uvízne ve vleku následujících událostí.
Oproti předchozí sérii se toho zase příliš mnoho nemění. Nahuštěný děj plný brutality, vzteku a násilí však i nadále ve svých útrobách uchovává dostatek zvrácené přitažlivosti i pro diváky, kteří zrovna neholdují podobným kratochvílím. Hudba BLACK COBRA je nelítostná a devastující, avšak spíše než k bohapusté likvidaci všeho v okolí stimuluje k uvolnění přebytečné energie formou terapie strávené v klidu před televizní obrazovkou, pardon reprosoustavou. Oko zkušeného diváka jistě postřehne nejednu důvěrně známou scénáristickou fintu, takže je lehce možné, že ten či onen riff vám bude připadat více než povědomý anebo že vám onen typický neklidný styl bicích bude jasně evokovat starší epizody a tudíž i poznávací znak skupiny.
Tým píšící jednotlivé epizody této ságy se ani nijak netají svým lpěním na zavedených konvencích, ovšem snaha jít vpřed tady rozhodně je. Zatímco předchozí série s titulem „Chronomega“ se vyznačovala až nezměrnou brutalitou, ve které takřka nezbylo místo pro zjemňující prvky, letošní dílo přeci jen nastavuje i vlídnější tvář. Sice lze s naprostou jistotou říci, že diváci bažící po lásce a něžnostech se budou této záležitosti vyhýbat obloukem, ti ostatní by se zase pro změnu neměli zaleknout heroického sóla v úvodní epizodě „Avalanche“. Tento v hudbě BLACK COBRA poměrně překvapivý prvek rozhodně neznamená blýskání na melodičtější časy.
Třetí díl „Corrosion Fields“ zase pro změnu otevře překvapivá scéna za zvuků poloakustické kytary, do hry se pak okamžitě vracejí dobře známé charaktery a vše je opět ve starých kolejích. Takže netrvá dlouho a máme tady další riffový válec, který se však tentokráte šine o něco pomalejší rychlostí. Za hermetickou konzistenci, s jakou drží nahrávka pohromadě, si její tvůrčí tým zaslouží vysokou pochvalu. Svůj díl zásluh na tom má bezpochyby i nebývale vražedný zvuk, kterým se „Invernal“ může pochlubit, čímž za sebou o koňskou délku nechává i lehce neostrou produkci předchůdce „Chronomega“.
BLACK COBRA zrají, o tom není pochyb. Energický potenciál jejich letošní novinky je doslova vražedný. „Invernal“ je zatraceně nelítostná nahrávka, manifest gradující hudební brutality a zároveň zrcadlo dnešní doby. Album ostré jako břitva a těžké jako demoliční kladivo.
„Invernal“ je deska z kategorie „nehrajeme si na žádné velké umění a bez okolků do vás nahustíme co největší nářez“. Tento jednoduchý a stokrát použitý koncept však dokázali BLACK COBRA opravdu skvělým způsobem uchopit a výsledkem je luxusní verze sludge-peklo-hardcore-rubanice s překvapivě vysokými hodnotami „Pleasure To Kill-indexu“. Neotesané běsnění je navíc zaznamenáno s výborně hutným zvukem a zahrané se zvířecím nasazením. Zkrátka radost poslouchat.
27. října 2011
Phill
7,5 / 10
"Invernal" je sludgecoreová lavína. Album, ktorý svojou intenzitou búra moju vžitú mienku o BLACK COBRA. Niežeby som toto duo doteraz nerešpektoval, ale to, čo Kobra predvádza na novinke, predčilo moje očakávania.
Miestami trochu jednotvárna nahrávka s minimálnym priestorom pre oddych ukazuje svoju silu a potenciál na úplne iných miestach. Nový rozmer hľadajte v neskutočnej energii a záplave mohutných prepracovaných riffov. BLACK COBRA je jedovatejšia ako kedykoľvek predtým.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.