OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vítejte ve východních stepích, vítejte ve východní tundře. Vítejte v různobarevných závějích bídy, lesku, zrady i bratrství. Vítejte na slovanských teritoriích, odkud za vámi přicházejí hudebníci všemožného zaměření, schopností a umu. Čas od času by naše dychtivé hudební nitro mělo vzhlédnout od bohatého západu do nepříliš prozkoumaných, chudých, avšak třpytivých paprsků východního rozbřesku, do oblasti bohaté postsovětské oblasti, k rákosovým a rozbahněným břehům Baltského moře, tolik bohatého na třpytivý jantar, který je jen okouzlujícím předznamenáním vyzrálé hudební kreativity …
Centrum, hlavní město a jediná výrazná metropole lotyšské hrdosti – Riga – je sídlem úctyhodných učených barbarů, hordy nepoddajných vizionářů, kteří pozvedli své elektrické zbraně k obraně své mateřské vlasti. Neglected Fields jsou totiž jedni z nejuznávanějších a zároveň nejprofesionálnějších spolků pobaltských republik. Celou Rigou – přes historické věže, bohatě zdobené chrámy, nespočet náměstí až k cihelným „kirpičným“ domům a kolem rozbitých, divokými keři obrostlých, cest k chudinským polorozbořeným dřevěnkám - se nese jejich řízný death-metalový nářek.
Ačkoliv je lotyšská tlupa teprve u druhého řadového počinu, již od prvních tónů jejich dynamická nahrávka dává tušit neobvyklou, precizní a myšlenkově vyšperkovanou hudební tvorbu. Lotyšská čtveřice svými nekonvenčními postupy nadchne zejména ty, kteří nehledají typové ingredience předepsaného schematu metalové tvorby, ale pídí se po „nedisciplinovaných“ a promyšlených hudebních projevech. Na velmi dobré technické úrovni právě „Mephisto Lettonica“ nabízí neploché, výrazově bohaté a přitažlivě magické kompozice, jimž je časová hranice 45 minut až příliš těsná.
Death metal má mnoho dobrých instrumentalistů a již nějakou dobu k nim jistě patří i členové Neglected Fields. Přesná, dynamická, střednětempá sklizeň hmatníkových not se svým duchem nejvíce blíží death-metalovému krupobití, avšak jejich zřejmá uvolněnost vykresluje mnohdy i jiné metalové obrazce. Nejvýraznější elektrické výstupy se pak linou při seskupení čistě kovových ostrých tónů v mnohých sólových salvách, při nichž se vám stále hlouběji do paměti vrývá název „Neglected Fields“. Eskapády hmatníkových výstupů a vodopádů zastaví nápor na vaši hlavu až krátké procházky rozložených akordů a podzimních zvuků klávesových nástrojů. Jako temný mrak zoufalství bude vaši bezcennou duši ždímat toto klávesové pozadí. Instrumentální poryvy vás budou utápět v nevýslovném žalu, klavírní podkreslení vám na okamžik zcela změní tepovou frekvenci, syntezátorové vlny, vyplňující rozžhavená místa nahrávky, spoluvytvářejí ještě ohnivější bazén burácejícího magmatu, v jehož oslepující výhni najdete umně skryté zádumčivé melodie. Pravděpodobně by se tato nahrávka nedočkala tak pochvalné kritiky nebýt velkého-malého muže za precizně sestavenou bicí soupravou. Každá, byť i nepatrná, energie vydaná k rozezvučení bubenické aparatury, našla své právoplatné místo ve všech devíti nebojácných a prosvíceně jantarových skladbách. Právě výborné zasazení rytmiky staví nahrávku do předních pozic. Jen v nezbytně nutných, přímočaře smrtících pasážích se totiž bubeník drží striktně monotónního „předepsaného“ tempa. Jeho schopnosti, zejména kompoziční, však dosahují vyšších sfér a tak je kytarový blesk a plechově nazvučená basa strhávána kolotočem hromové zvonkohry.Pro mnohé fanoušky smrtícího kovu bude otázkou zvyku nejspíš vokál, který se nedrží starého, ortodoxního a zaběhnutého hrdelního growlu, ale dal by se svým zabarvením zařadit spíše do blackových vod děsivého veletoku.
Tato velmi zdařilá rovnováha západním velikánům by jistě bez podpory vydavatelské firmy a zejména Tommyho a Petera Tagtgrenových nenalezla svého širšího uplatnění a to by byla jistě nesmírná škoda. Je to však bezpečně jeden z varovných signálů bývalého východního bloku, který bezpochyby disponuje srovnatelnou kvalitou hráčské základny jako u nás známější germánské či vikingské pláně. A zvony v jedné z neuchopitelných skladeb již teď bijí k útoku …
Nezbývá, než nechat se unášet tímto výtvorem a přát si již brzy další dílko dvorní družiny samotného Mefista. Závěrečný verdikt?Pro „škatulkáře“ : výborně zahraný technický death metal se špetkou černého mraku a moderního metalového větru.Pro příznívce trojakordových metalových stařešin : nepochopitelná disharmonie tvarů a forem s chvilkovými zkraty metalové kolébky.Pro hudební nadšence : nespoutaný živel současné metalové scény, kompozice ryzího lidského ducha.
8,5 / 10
Sergey "Destruction"
- kytary,vokál
Sergey
- basa,vokál
George
- klávesy
Herman
- kytary
Karlis
- bicí
1. Solar
2. The Spider's Kiss
3. Whatever That Tempts
4. Feral Garden
5. Presentiment
6. The Human Abstract
7. Creaturesque
8. Once Carcass Is Cold...
9. Outro
Vydáno: 2000
Vydavatel: Scarlet
Produkce: Neglected Fields a Hujkin
Studio: Abyss studio
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.