Výběr nového zpěváka pro výroční desáté řadové album floridské heavy/power metalové legendy ICED EARTH by mohl do jisté míry připomínat jakousi znouzectnost. Jistě, vždyť poté, co dal kapele znovu vale dříve ztracený syn Matthew Barlow, na Tima „Rippera“ Owense se díky důvodu předešlého podivného „odejití“ nejspíše již obracet nešlo a zpěv samotného kapelníka (který si mezitím vyzkoušel na albu „Brush-fires Of The Mind“ projektu SONS OF LIBERTY) také zřejmě nebyl tou úplně nejvhodnější volbou, ani jiná možnost nezbývala. Stu Block (ex – INTO ETERNITY) by si ovšem takové přízvisko rozhodně nezasloužil, neboť krom toho, že svým hlasovým projevem skvěle evokuje příslušnost k ICED EARTH, resp. především Barlowa (byť řízné ječáky podobné těm v titulní skladbě jsou vysloveně „Ripperovské“), má také dostatek vlastních odstínů, z čehož dohromady plyne, že při jeho volbě měl Jon Schaffer nepochybně šťastnou ruku.

Tím ovšem, bohužel, výčet kapelníkových zásahů vysloveně do černého v souvislosti s albem „Dystopia“ končí, a já se tomu vlastně ani nedivím. Vždyť už v recenzi na první z dvoudílné nahrávky „Something Wicked“ jsem vyjádřil jisté pochybnosti o autorském rozpoložení kapely, potažmo její ústřední persony, které později jen potvrdilo druhé pokračování zmíněného kompletu, a ani letošní novinka s tím nic moc nenadělá. Důvod je naprosto prozaický, Schafferovcům zkrátka došla pevná výrazová půda pod nohama. S ohledem na typický projev kapely to v současnosti jistě není nic překvapivého, i když připouštím, že charizma Jona Schaffera by snad mohlo vzbuzovat větší naděje, pokud se rozmanitosti a zdravé drzosti představovaného materiálu týče.

Mrazivá dystopická vize, jíž je album zasvěceno, tak má sama o sobě daleko větší účinek než většina skladeb pod ní schovaná. Důvěrně známý Schafferův rukopis především navozuje dojem, že spíše než k novému autorskému procesu došlo pouze k zpřeházení starých osvědčených kapelních způsobů, což je to, co desce podkopává autoritu ze všeho nejvíc. U většiny skladeb se totiž nemohu zbavit pocitu, že jsem je už někdy v nějaké podobě v diskografii zaznamenal, aniž bych si ovšem vybavil konkrétní název, a to včetně toho současného. A upřímně, podobně „příznivá“ vizitka určitě hovoří za vše. Drobné zajímavé okamžiky samozřejmě nalézám rovněž („Anthem“, „Anguish Of Youth“, „Dark City“ či „Days Of Rage“), nicméně ty na celkovém obrázku o „Dystopia“ mnoho nezmění, přičemž si pochopitelně musím klást otázku, co jinak by nám ještě kapela chtěla předložit, když už ne alespoň tyhle „drobné zajímavé okamžiky“.

Nepochybuji o tom, že se mnou mnozí (zejména skalní příznivci - za kterého jsem se nicméně kdysi počítal taky) nebudou souhlasit, nepochybuji o tom, že kdybych kapelu až doposud neznal, byl bych z jejího nového materiálu navýsost potěšen, ale nic z toho nemůže zkrátka zakrýt ten momentálně nejzjevnější fakt, že totiž tahle jednokolejka nevede nikam, třebaže tomu ICED EARTH očividně nechtějí věřit.