Zní to vlastně jako něco mezi pohádkou a poučkou o pachatelích, kteří se vracejí na místo činu. Mezi léty 1986 a 1988 přeskupil americký kytarista Mark Reale svou celoživotní vášeň RIOT, do její sestavy nasadil basistu Dona Van Staverna, bubeníka Bobbyho Jarzombeka (část navazující studiové práce odvedl i Mark Edwards) a zpěváka Tonyho Moorea a všichni společně dali vzniknout klenotu „Thundersteel“, který udělil celosvětovou lekci všem těm, kteří si tehdá mysleli, že pořádný speed/power metal se dá hrát jenom v Západním Německu. Album znělo skutečně nadčasově, především díky tomu, že z něj zkrátka byla na sto honů cítit mimořádná autorská vášeň, nepopírající vlastní hard rockové kořeny a zároveň vyzařující schopností na problematiku rychlého melodického kovu nahlížet také z jiných (kulturních) úhlů pohledu, než jen z germánské preciznosti.

Že však tahle forma RIOT v uvedené sestavě vydržela už jen vlastně na následujícím albu „The Privilege Of Power“, stalo se „Thundersteel“ v jistém směru legendárním. Dozajista k tomu přispěl fakt, že s dalšími a dalšími novými hudebníky ve svých řadách se kapela postupně vrátila ke svému dřívějšímu, mnohem více heavy rockovému výrazu a takto se také znovu začala těšit daleko menší pozornosti, než na zmiňovaném konci devadesátých let minulého století. S touto tváří si pak vystačila na několika následujících položkách své momentálně čtrnáctizářezové studiové diskografie, až se na sklonku loňského roku, po rok starém koncertním reunionu klasické sestavy z „Thundersteel“ (jíž stačil zpěvák Tony Moore v mezičase opustit a zase se do ní vrátit) začalo šeptat také o novém albu, zkomponovaném vysloveně na motivy starých dobrých časů kalení hromové oceli.

A tady to máme, kruh se uzavírá. 31. října 2011, tedy přesně po dvaceti třech letech a sedmi měsících po vydání svého předobrazu, skutečně vychází album „Immortal Soul“, s nímž RIOT rozfoukávají svou speed/power metalovou historii s takovou silou, až to otřásá samotnou současností. Od prvního melodického zajuchání v prostě a maximálně výstižně pojmenované úvodní skladbě „Riot“ se v éteru až nebezpečně jiskří, čerstvá a mimořádně výživná sóla a vyhrávky se podávají na výstavním podnose, Tony Moore pěje a ječí skutečně jako zamlada a všechno nám to v popsaných rozměrech vydrží až téměř do samotného konce hracího času. Jedinečný duch kapely, tak jak ho mají zasvěcení pamětníci roku 1988 docela jistě uchovaný v paměti, je vyvoláván se vším všudy, včetně jakéhosi vzpomínaného „zaoceánského“ odéru téhle metalové chuťovky. Ostatně, kdyby kapela album nazvala „Thundersteel II.“, asi by to sice bylo poněkud diskutabilní, ale zato stoprocentně výstižné (nemluvě o tom, že s ohledem na předlouhý mezičas, ve kterém se RIOT věnovali jiným kovovým odrůdám, a nepřeslechnutelně vysokou kvalitativní úroveň novinky, by se jim nárok na podobný název rozhodně nedal upřít).

Prostřednictvím ohromných metalových hymen jako „Still Your Man“, „Crawling“, „Fall Before Me“ či „Whiskey Man“ tedy přijměte pozvání do časů, které sice připomínají dávnou archivní vzpomínku, ale které mají zároveň nepopiratelně aktuální datumovku, a které také v tom nejheavymetalovějším slova smyslu skutečně stojí za to.