Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nikdy neboli HEIDEN tak blízko k tomu, aby sa zbavili nálepky solídnej predkapely. Už „Obsidian“, hoci tu a tam s ešte nedotiahnutými skrutkami, dával nádej, že by sa sporadicky koncertujúci Moraváci o pár rokov mohli vyhrabať z druhej ligy a neboli by už len úkazom pre pár čudných týpkov, venujúcich sa hudbe dostatočne „hlboko“, aby ich objavili. Prešli dva roky a keď si pustíte „Dolores“, až pričasto máte pocit, že vám v ušiach naozaj hrá trochu iná banda.
Černá je prostě barva
Nie je to len tým, že samotná novinka je opäť iná. Je moderné dištancovať sa od zväzujúcich škatuliek. Ďalšia vec, ktorej sa tak HEIDEN akosi prirodzene a mimovoľne zbavujú, je pečať blackmetalového telesa. Robia to však rafinovane - štipľavé, hrdzavé riffy, ktoré minule azda najviac pripomínali švédskych samovrahov SHINING v období mrazivej „štvorky“, už aktuálne nevystrkujú tak ostré pazúry, ako keď „z porcelánových prstů kapala hudba“. Pripadá mi, že na „Dolores“ sa gitary značne obrúsili, a pritom akosi lepšie vypĺňajú priestor. Aj vďaka tejto modifikácii je odrazu lákavé použiť takú frekventovanú predponu post-, zároveň však fanúšik tvorby nedávno minulej nemôže byť s ich aktuálnym výrazom nespokojný.
„Je to krátké, viď?“
prisvedčil mi na Melodke sám Kverd. No... áno, je. Keby však viacerí boli tej lásky a umiestňovali na disk miesto polotovarovej hlušiny len to, čo tam skutočne patrí, z tej záplavy krátkych, no kvalitných diel by sme si nezúfali. HEIDEN tu nechcene, no efektne robia babrákov zo všetkých, ktorým sa ich precítené výpovede často ani nezmestia na jeden disk. Menej je viac.
Album je ako celok neuveriteľne kompaktný a rozhodne to nie je len vypustením dvojsekundového ticha medzi dejstvami. Hoci skladby obstoja aj samé osebe, ich vytŕhaním z kontextu sa pripravíte o časť komplexného zážitku. „Dolores“ vťahuje, obalí vás, utopí vás v sebe. Najlepšie sa jej to darí v nočných hodinách pri zhasnutom svetle.
HEIDEN poriadne zapracovali na štruktúrovanosti skladieb. To sa vôbec neprejavuje zložitou inštrumentáciou, skôr ide o umné kombinovanie hlučných úsekov s rozľahlými „oddychovými zónami“. Tie sa tu na moje potešenie vyskytujú v hojnej miere a k životu ich prebúdzajú často minimalistické „vankúšové vojny“ akustickej a elektrickej gitary. Pôsobia natoľko sugestívne, že ich budete prežívať rovnako intenzívne ako následné plnokrvné hradby obrúsených riffov, týčiacich sa tam niekde na obzore. Podobne sa to má s prevládajúcim čistým vokálom, často pôsobiacim paradoxne „záhrobnejšie“ ako jeho expresívna alternatíva v minulosti.
Na nářek neslyší, jakkoli tichý
Celok pôsobí neporovnateľne dospelejším dojmom – najmä po aranžérskej stránke. Pritom HEIDEN nehrajú nepočuté ani nekombinujú neskombinované, ani nepovažujú nelogické arytmie pre technických masochistov za tú najprirodzenejšiu vec na svete. No tomu, kto by sa po vypočutí 37-minútovej kolekcie nad týmto pozastavoval, „Dolores“ určená nie je.
Všetko je o povahovej zhode autora a konzumenta, čo sa najviac prejaví pri čítaní bookletu, ktorý vskutku stojí za to. Kverd tu prepašoval zopár zaujímavých podnetov na zamyslenie, ako aj chutných oxymoronov. Pritom každá pieseň je zväčša otextovaná len zopár veršami, kvalita však víťazí nad kvantitou. Keď navyše uvážime, že pôvodne blackové teleso sa dnes v titulnej skladbe pri nemilosrdnom nájazde útočných, hladných riffov modlí, je jasné, že nahrávku treba posudzovať na trochu inej úrovni ako len „baví-nebaví“.
V úvode som naznačil, že by sa práve vďaka „Dolores“ mohli začať diať veci. HEIDEN majú „pubertu“ za sebou. Ide o najrozmanitejší, najpohlcujúcejší (doplň vlastné naj podľa uváženia), vyzretý, jednoducho najlepší album kapely a možno nielen český album roka. Rád by som stretával čo najviac takých, ktorí nepotrebujú načúvať tepu doby a napriek tomu budú znieť moderne. Snáď k nim Kverd a spol. budú patriť aj naďalej.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.