INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Multiinstrumentalista Lenny Wolf, centrální to mozek tělesa KINGDOM COME, se letos rozhodl trošičku přebrousit několik starších písní tak, aby dal vzniknout poněkud „existenčně“ zvláštní kompilaci „Rendered Waters“. Smysl tohoto počínání zdůvodnil tím, že chtěl těmto bezesporu velmi kvalitním skladbám, a to i v době svého vzniku, vdechnout jakousi současnou duši.
Jak se tato polo-resuscitace povedla?
V úvodu bych suše zkonstatoval, že tři z jedenácti kompozic pocházejí z eponymního platinového debutu vydaného v roce 1988, tři jsou dodané z jedenadevádesátkového alba „Hands Of Time“, jedna z „In Your Face“, vypalovačka „Break Down The Wall“ dokonce sahá až do Lennyho glamových začátků ve formaci STONE FURY a konečně „Blue Trees“, „Is It Fair Enough“ a „Don't Remember“ jsou zbrusu nové.
Hned úvodní hardrocková valcha „Can't Deny“, má v sobě oproti původní verzi více agrese, přímočarosti a větší rychlosti. Jasně tak definuje typicky mohutně zastřený zvuk posledních počinů KINGDOM COME. V podobném duchu by se v podstatě dalo mluvit o ostatních „renovacích“. Písně zkrátka vyměnily olej, nabraly i díky zvuku na větší síle a tahu. Tuto vitálnost ještě umocňuje fakt, že ,ačkoliv poskládané z různých tvůrčích období, mohou takto pohromadě fungovat aniž by nezasvěcený posluchač poznal nebo řešil okolnosti jejich vzniku.
„Rendered Waters“ bez mrknutí oka opravdu působí jako další plnokrevné album, jež jako celek navíc dokázalo vyprodukovat skutečně výbornou rockovou atmosféru. Tři novinkové vály se určitě stydlivě nekrčí mezi provařenými klasikami, do mozaiky zapadají na výbornou a pro skalní fanoušky budou hlavním lákadlem k poslechu.
Všemu samozřejmě vévodí výborně odehraná „zeppelino-floydovská“ psychedelie kytarových partů, občas jemně podložených syntetizátory („Seventeen“). Eric Förster vám jisto jistě vykouzlí i několik vynikajících sólíček („Don't Remember“). I rytmická dvojka, dodávající potřebné kalcium, v kvalitě za ničím nezaostává. Velmi nakažlivou hardrockovou intenzitu potom graduje Wolfův nestárnoucí a neustále sexy nekřápnutý vokál.
Těžko budu k podobné kompilaci ještě něco více dodávat. Přes dvacet let staré pumelenice jako například „Can't Deny“, „Should I“ nebo třeba „Living Out Of Touch“ si budeme pouštět ještě v domovech pro seniory, stejně tak babky lákat na refrény.
„You and me know
I say we can break down the wall”
Skladby prostě mají povinovanou úžasnou sílu od hardrockového Pánaboha a z výše uvedeného je jasné, že se výtečně zdařilo vypořádat se se všemi bolestmi, jež podobné kompilační pokusy většinou provázejí. I z tohoto titulu stojí „Rendered Waters“ za prozkoumaní. Škoda jenom nepochopitelné grafické slátaniny na obálce, která je téměř neomluvitelná.
Kompilace výtečných hardrockových skladeb, které se podařilo navodit atmosféru klasické řadovky.
7,5 / 10
Lenny Wolf
- kytara, vokály
Eric Förster
- kytara
Frank Binke
- basa
Nader Rahy
- bicí
1. Can't Deny
2. The Wind
3. Blue Trees
4. Should I
5. I've Been Trying
6. Pushing Hard
7. Seventeen
8. Is It Fair Enough
9. Living Out Of Touch
10. Don't Remember
11. Break Down The Wall
Rendered Waters (2011)
Magnified (2009)
Ain't Crying For The Moon (2006)
Perpetual (2004)
Independent (2002)
Too (2000)
Balladesque (1998)
Master Seven (1997)
Live & Unplugged (1997)
Twilight Cruiser (1996)
Bad Image (1993)
Hands Of Time (1991)
In Your Face (1989)
Kingdom Come (1988)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Steamhammer
Stopáž: 46:37
Produkce: Lenny Wolf
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.