V současnosti je djent žánr, který na svět chrlí jednoznačně největší množství kapel. Za tu krátkou dobu, co mu (většinou) mladí hudebníci přišli na chuť, už stačil vyprodukovat takové kvantum materiálu, že se chtě nechtě začíná přesycovat. Jak by řekl Cimrmanolog: sopka, která svou činností zasype sama sebe.

Myslím, že onen okamžik dříve nebo později přijde a celá scéna se zhroutí pod vlastní vahou. A zůstane jen hrst těch nejsilnějších, kteří ji budou posouvat smysluplně dál. Ostatní buď nemilosrdně semele evoluce, nebo začnou parazitovat na jiném trendu. A protože je toho už opravdu moc, hlídám si jen ty, kteří si to kvalitou zaslouží.

Angličané RED SEAS FIRE mezi tyto vyvolené jednoznačně patří. Sice to není nic světoborného a už vůbec ne originálního, ale velmi dobře se to poslouchá; tady můžete krásně vidět ten až nepřirozeně prudký rozmach djentu, kdy ještě před dvěma roky bych zřejmě mluvil o naprosté senzaci, ale dnes už je to rutina. Pětice z Bristolu vypustila nedávno do světa svůj první počin, a sice EP s prostým názvem „Red Seas Fire”. Ačkoli se ale jedná o épíčko, délka okolo půl hodiny je více než solidní. Celek tvoří zahřívací intro a šest regulérních skladeb.

Jak jsem již řekl, originalitou sice kotouček zrovna nehýří, ale dohromady je to poskládáno tak dobře, že jim to v klidu odpustíte. Očekávejte tedy klasické polyritmické zasekávačky, podkreslené nějakou tou melodickou vyhrávkou či elektronickou smyčkou a občas doplněné zajímavým sólíčkem. To samé platí i o vokálech, standardní kombinace brutality a melodických linek. A i když mi čisté linky ne vždy úplně sedí, svůj úkol plní na jedničku.

Po krátkém minimalistickém intru se deska přehoupne do uvítací „Epinephrine”, která má sílu z vás během prvních pár vteřin vymlátit duši. Na poměry djentu docela nasypaná drtička (super kopák), s nabroušeným vokálem Robina Adamse. Tomu říkám pořádná groovy jízda. Skladba se pak zlomí do odlehčenější pasáže, aby v závěru opět nabrala na dechu a stejným zničujícím motivem, kterým vás uvítala, se i rozloučí. A elektronická smyčka na konci je opravdu parádní. Otvírák jako řemen. V následující „Timeframes” se už začíná více prosazovat melodický zpěv, pomalejší sekané stopky a o slovo se také poprvé přihlásí krátké sólo. A opět perfektní dojezd. „The Recovery” sází na chytlavý refrén a celkově je taková vzdušnější. Zajímavé je kytarové sólo s rockovým nádechem.

Vůbec, sóla, která pánové z nástrojů loudí, jsou na poli djentu docela nezvyklá. Jako by se sem zatoulala z úplně jiných sfér. Vrcholem je pak kytara v „Cipher”, za kterou by se nemusel stydět ani jistý Steven Wilson. Předposlední „Turbulence” s „mešugovskou” střední pasáží (ovšem doplněnou melodickým vokálem) si opět nechává to nejlepší na konec. Perfektní atmosférická temná dohra s rytmicky excelentními bicími v čele. Kluci mají asi nějaký zvyk, nechávat vždy to nejlepší na konec. To se koneckonců potvrdí i v posledním válu „Skye”. Pokud jsem na začátku psal, že čistý vokál mi někdy ne úplně sedí, tak tady je to přesný opak. Robin tady vytasí neskutečně chytlavý popěvek, který mi zní v hlavě už hodně dlouho. Deska pak příjemně odsekává až do úplného konce.

Co je také potěšující, je produkce a zvuk, který působí naprosto profesionálním dojmem, a to i bez nahrávací společnosti v zádech. A úplně nejlepší na tom je, že desku je možné zdarma stáhnout na jejich webu. To je sice již skoro pravidlem u různých „one-man show” projektů, ale u regulérních kapel to zase tak běžné není. Aby toho ale kluci jednou nelitovali.

RED SEAS FIRE nahráli velmi dobrou a hlavně vyrovnanou desku, která patří mezi to lepší, co se v poslední době v oblasti djentu urodilo. Uvidíme, jak se jim bude dařit v budoucnu, kdy se tento subžánr začne pomalu stahovat stahovat z výsluní. Schopnosti na to vydat se svou vlastní cestou rozhodně mají.