INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Díky albům, jakým je i „The Meaning Of I“ si nelze nepoložit otázku „Co je to vlastně prog metal?“. Můžeme za něj považovat kapely držící se přesně daných schémat, které prostě nedovolují nic víc, než jen přehrávání dávno vymyšleného anebo jsou to všichni interpreti snažící se nějak odlišit a zároveň přitom demonstrovat své nadprůměrné instrumentální schopnosti? Odpověď rozhodně není jednoduchá a není ani cílem této recenze se jí dopátrat, protože ani jejímu autorovi nepřijde zas tak důležitá. Ovšem s díly australskými VOYAGER se prostě podobné úvahy chtě nechtě derou na mysl.
Přitom si myslím, že oni samotní se podobnými záležitostmi ani příliš netrápí. Jistě, jejich hudba doslova dýchá tím, co zvykneme pojmenovat jako „prog“, nicméně nadhled a lehkost, s jakou toto album plyne je přeci jen něčím, co lze považovat za výjimečné.
To dokonce i bez ohledu na fakt, že si možná až příliš často budete říkat, že jste to někdy někde už slyšeli. Pestrou škálu vlivů, jež se na skupinu valí ze všech směrů, dokázali tito Australané uchopit dostatečně pevně na to, aby se dalo hovořit o svébytném rukopisu. Už debutové album „Element V“ z roku 2004 naznačilo mnohé, a přestože v mnoha ohledech nebylo úplně dotažené, otevíraly se před VOYAGER více než zajímavé perspektivy.
V pořadí už čtvrtá řadovka neznamená nic jiného, než že doba hájení dávno skončila a že na skupinu je potřeba nahlížet poněkud přísnější optikou. Ta velí nepřivírat oči nad snahou skupiny podchytit širší žánrové spektrum a kromě klasických „progových“ songů nabídnout i nějaké to odlehčení či odbočku. Snaha rozhodně chvályhodná, ovšem já osobně bych si album dokázal představit i bez záležitostí typu „Feuer Meiner Zeit“ anebo „It`s Time Know“. V prvním případě se jedná o nefalšovaný sentimentální kýč (anebo fórek jehož pointa mi uniká) odzpívaný čistě v německém jazyce a v tom druhém zase o v zásadě celkem schopnou píseň, do níž je však klopotně napasováno několik ruských veršů. Jakoby se skupina snažila sveřepě držet pravidla cizojazyčných skladeb, které aplikovala už i na předchozích nahrávkách. Daniel Estrin je sice německý rodák, ale jsem toho názoru, že to jde demonstrovat i lepšími způsoby.
Obzvláště když si uvědomíme, že zejména první polovina „The Meaning Of I“ vykazuje vynikající úroveň. Ve své podstatě přímočaře kvapící skladby poháněné svěže znějícím Estrinovým vokálem jsou vítaným životabudičem, jehož kouzlo umocňuje někdy až euforicky znějící refrény. V těchto momentech VOYAGER umně koketují s bohapustým kýčem, ale konzistence a drive a jednotlivých skladeb jim nedovolí se s ním nekontrolovatelně spustit.
Na otázku z úvodu této recenze by se tedy dalo odpovědět, že recenzovaný počin svým způsobem představuje čistou ukázku žánru zvaného prog metal. Neuchvátí stavbou skladeb, odvážnými kompozičními postupy či neotřelým zvukem. Produkce a vůbec všechno ostatní je silně tradiční, přesto však z útrob VOYAGER vychází něco, co lze označit jako nezvyklé a neoposlouchané. Snad za to můžeme poděkovat schopnosti skupiny poskládat z několika málo dílů pěknou stavebnici, které nic nechybí ani nepřebývá (snad až na ty zmiňované hrátky s německým, resp. ruským jazykem). Stojí pevně, barevně ladí a není nutní ji nikde podepírat.
To pak už ani nepřekvapí, když závěr fantastické titulní skladby vyšperkují „meshuggahovské“ riffy anebo když v „Iron Dream“ zazní nasamplovaný hlas Petera Steela, což vzhledem k poměrně odlehčenému pojetí této písně vytváří až překvapivě funkční kontrast. Je zjevné, že VOYAGER sice svojí hudbu berou dostatečně vážně, ale to jim nebrání se jí velmi dobře bavit. Myslím, že nebude problém najít dostatek posluchačů naladěných na podobnou vlnu.
VOYAGER jsou v tom, co dělají i nadále poměrně originální. Zábavná nahrávka boduje hlavně ve své první polovině, v úplném rozletu ji však brzdí několik nadbytečných momentů.
7,5 / 10
Daniel Estrin
- vokály, klávesy
Simone Dow
- kytara
Scott Kay
- kytara
Mark Boeijen
- bicí
Alex Canion
- basa, vokály
1. Momentary Relapse Of Pain
2. Stare Into The Night
3. Seize The Day
4. Broken
5. The Pensive Disarray
6. He Will Remain
7. The Meaning Of I
8. Iron Dream (In Memoriam Peter Steele)
9. Feuer Meiner Zeit
10. Fire Of The Times
11. She Takes Me (Into The Morning Light)
12. It's Time To Know
13. Are You Shaded?
Fearless in Love (2023)
A Voyage Through Time (Live) (2022)
Colours in the Sun (2019)
Ghost Mile (2017)
V (2014)
The Meaning Of I (2011)
I Am The Revolution (2009)
uniVers (2007)
Element V (2004)
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.