Druhé album rozzuřených Švédů slouží i v dnešní době jako důkaz, že tahle mrtvolná parta patřila na počátku devadesátých let k naprosté špičce deathmetalového žánru, protože je z něho patrné, že ENTOMBED skutečně neztratili nic ze své energie a zanícení prezentovaného na svém kultovním debutu „Left Hand Path“. Naopak, vybrousili (doslova vysoustružili) svůj notně podlazený bzučivý sound k dokonalosti.

Přes problémy s původním zpěvákem Larsem Göranem Petrovem, který si na sklonku devadesátého sbalil svých pět švestek, aby následně kapela na jeho post angažovala jistého Johny Dordevice, mimochodem nepřeživšího v jejich řadách ani sezónu, neztratili ENTOMBED chuť v plném nasazení pokračovat.

Vokálů k nadcházející desce se tedy nakonec chopil bubeník Nicke Andersson, jehož krvežíznivý projev mi ve své době velmi imponoval a vždy jsem jej považoval za lepší než ten Petrovův z první desky. L.G.Petrov se ostatně hned po realizaci „Clandestine“ (tedy již na sklonku roku 1991) do kapely natrvalo vrátil, aby exceloval již na památném turné „Gods Of Grind“, které tito Švédové po západní Evropě odjezdili v doprovodu rovněž znamenitých Britů CARCASS a dále pak debutujících CATHEDRAL a CONFESSOR.

Album „Clandestine“ představuje pomník pravověrného severského death metalu v jeho prapůvodní brutální podobě, prosté nějakých melodických vyhrávek. Nic tedy nebylo podobné ingrediencím, kterými tento styl později počaly rozvíjet desítky severských následovníků v čele s AT THE GATES nebo třeba IN FLAMES. Už úvodní vysokorychlostní brutalita „Living Dead“ dala všem pochybovačům jasně na srozuměnou, že se zde opravdu nedočkají žádného ležérního rozjímání nad dalším hudebním vývojem. Jestliže se však tehdy ENTOMBED nějak vyvíjeli, bylo to pouze za účelem zdokonalení původního směru, takže nové skladby působily vybroušeněji a obsahovaly výraznější momenty než tomu bylo u jejich oslavované první desky. Veškeré zlepšováky se děly výhradně v rámci původní smrtonosné linie a mladé kapele šlo především o zvýraznění všeho podstatného z toho, co jejich směr do té doby charakterizovalo.

Monstrózní a dobře zapamatovatelné riffy tak poháněly největší pecky nahrávky („Sinners Bleed“, „Evilyn“ nebo „Crawl“) do patřičných otáček a dobový deathmetalový příznivec nemohl nic jiného než spokojeně pomlaskávat. Songy však rovněž zdobila doslova skvostná produkce Tomase Skogsberga, mistra zodpovědného za hororovou atmosféru většiny stěžejních nahrávek švédských pionýrů tohoto žánru. Nahrávka rovněž ukazuje, že i přes velmi nízký věkový průměr kapely byli již ENTOMBED sebrankou velmi zručných, zkušených a hlavně přemýšlivých muzikantů, kteří mají přesnou představu o tom, co a jak chtějí svou hudbou vyjádřit a kam se chtějí posunout.

Natolik bylo poznat rozdíly oproti první desce (celkové zostření a zpřehlednění projevu). Vždy jsem měl rád projev jejich kytaristů Alexe Hellida a Uffe Cederlunda, kteří se výtečně doplňovali a prakticky právě díky nim se stali ranní ENTOMBED pro mne neopakovatelnou kapelou. Z  hutných podlazených válů tak vytryskávaly do dály abstraktní kvílivé pazvuky a klokotavá kytarová sóla, mimo jiné znamenitě umocňující děsivou atmosféru celého nosiče.

Ačkoliv si myslím, že svého vrcholu kapela dosáhla až s následující deskou „Wolverine Blues“, na které došlo k bezesporu výraznějšímu vývoji (přibyly dokonce mohutné refrénové vyřvávačky), aby ENTOMBED působili ještě vysekaněji a dospěleji, představuje pro mne „Clandestine“ mistrovské dílo celé deathmetalové scény počátku devadesátých let. A právě díky skvělému hrdelnímu projevu jejich tehdejšího bubeníka a šéfa Nicke Anderssona i hodně ceněnou raritu v rámci jejich dlouhé diskografie.