OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CORELIA je další mladičkou kapelou, která využívá stále frekventovanější cestu, jež před nedávnem vydupali PERIPHERY. Tato sebranka výrostků ze San Diega mastí po hudební stránce velmi slušnou směsku technického metalcoru, math metalu a progrocku. Vedle již zmíněných marylendských techniků je tu cítit i vliv kapel jakými jsou například PROTEST THE HERO a ačkoliv scéna zatím v této formaci nachází pouze dalšího věrného přepisovače toho, co tu již bylo několikrát vytvořeno a co do značné míry definovali jiní, řemeslně jde o bezchybnou porci technické tvrdé uziky. Co na tom, že trochu zůstávají ve stínu stylotvůrců a nijak nerozšiřují ani neobohacují kolbiště žánru... Nic to nemění na faktu, že po stránce formální jde o plně dotaženou nahrávku s parádním melodickým vokálem, tunou kytarových vyhrávek, pulzující basou a spoustou rytmických zajímavostí.
Nejen současné personální pletky s A HUMAN ABSTRACT ukazují, že tato banda snad neskončí hned po vydání debutového EP. „Nostalgia“ je rozhodně zajímavý odlehčený bratr k současným RED SEAS FIRE nebo UNEVEN STRUCTURE , který jen potřebuje zamakat na vlastní tváří, neboť by se po chvilce mohl utopit v přicházející tsunami stále podobnějších kapel djentového střihu.
7 / 10
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.