Vděčné téma věčné magičnosti vazeb mezi životem a smrtí se stalo předlohou i pro aktuální, koncepční album prog-rockerů ARENA.

Robátko klávesisty Cliva Nolana a bicmena Micka Piontera se už dlouho honosí jednou vzácnou schopností. Tou je nabízet zajímavé, instrumentálně nadmíru zdatné předlohy, avšak v ten samý okamžik udržet potenciál nutkajících se nástrojových ekvilibristik na dosti krátkém řetězu, s čímž mnoho „progerů”, přiznejme si, dosti zápasí. Posluchač, jemuž nejde o hudební vědu a intelektualismus, je odměňován hned dvakrát a to v mnoha případech nesporným muzikantským uměním skloubeným s nenucenou nakažlivostí nekomplikovaných skladeb.

Recenzovaná sedmá řadovka „The Seventh Degree Of Separation” předchozí odstavec jenom červeně podtrhuje. Z mého pohledu se jí dokonce už podařilo sesadit z první pozice v diskografii Britů přes deset let dominující opus „The Visitor“.

Přestože je třináct kompozic rozloženo skoro do hodinové stopáže, nemají díky své nesvázanosti provázané uvolněnou rozmanitostí vůbec žádný problém udržet si větší pozornost a směle vyzývat k dalším poslechům. V podstatě by se dala odmyslet i prog škatulka a pouze argumentovat skladatelským talentem ctící čistou rockovou jednoduchost, ve které se skrývá krása.

Jednotlivé položky na precizně sestaveném harmonogramu dokáží nádherně užívat svého nijak dlouhého života (stopáže, kromě jedné téměř osmiminutové, se pohybují od tří do pěti minut). Právě jistá vzdušnost každé písně vyzařující notnou dávku živočišnosti k sobě potom přitahuje ostatní podobně laděné soukmenovkyně. Vše je semknuto, naaranžováno k prospěchu celku, vždy s odzbrojující elegancí a naprostým muzikantským přehledem.

Určitě se sluší představit i nového zpěváka Paula Manziho disponujícího velmi příjemnou barvou vokálu, který se své role skutečně ujal s obrovskou chutí. Písním nepostrádajícím strhující refrény dodal patřičný lesk, šmrnc, napětí, očekávaní a v neposlední řadě i mamutí dávku nelaciné naléhavosti. Nemohu nezmínit sladkou hříčku vtipně si pohrávající..., však vidíte.

„So here we are just one last Au Revoir
I’m free of those bindings I just blew them apart!
just one last Au Revoir, just one last Au Revoir“
(„One Last Au Revoir“)

Těžko, opravdu hodně těžko se v takto silném materiálů hledá nějaká slabina. Ne, dělat to nebudu! Kam sáhnu, tam musím chválit. Nemá ani cenu hovořit o schopnostech jednotlivých členů, protože tohle je, vážení, týmová práce par excelence. Stačí říci, že skvostně vyrovnané album má úplně všechno co od podobné hudby očekávám.

Nápadité nálože proměnlivých kytarových nálad („Bed Of Nails“, „Catching The Bullet“), proložené profesorsky odehranými party bicí soupravy („Thief Of Souls“) s podobně asistující basou. Žádné exhibiční vyhrávky, žádné zbytečné strhávaní pozornosti. To samé platí i o Nolanových báječně dokreslujících klávesách. Jsou cítit všude, úplně všude, i když se zrovna připravují na svůj vstup a v tom je jejich síla („Burning Down“). Přijdou, stisknou a podrží bod „G“, udělají radost a nevytváří u toho veledůležité obličeje.

„Let me go now my friend let me go
There are still so many things I would like you to know
There’s not pain now my friend, there’s no pain. Be sure we will meet again“
(„Catching The Bullet“)

„The Seventh Degree Of Separation” je jedno z nelepších alb letošního roku a ARENA jenom potvrdila, že je kapelou s velkým K!