OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Míchání sterilních mainstreamových klišé do hardcoru jsem vždy snášel s velkým ošíváním a nejinak je tomu i zde. Jedna z kapel, díky níž se v poslední pětiletce pojem post-hardcore stal subžánrem, pro který jsou typické přeslazené vypulírované melodické nápěvy a hudební výpůjčky z metalcorového trendu, jímž sekundují dětské brnkačky, které produkují většinou hezcí upravení hoši stylotvorně oděni tak, že by rovnou mohli vyrazit na módní molo. Tato nová generace post-hardcoru je důvodem proč se mrtvoly AT THE DRIVE IN a FUGAZI ve svých hrobech musí neustále nervózně vrtět.
Ani nová deska WE CAME AS ROMANS se nevyhýbá nově definovaným žánrovým klišé, které předkládá v technicky krásném, ale velmi umělém neosobním balení. Autotunem přehnaný melodický hlas dívčího idola Kyla začne vadit v uších jako první, hned v zápětí je následován přehlídkou metalcorových zasekávaček a stopek, které v dnešní době zní obehraněji než strojová kolovrátkovitost každé nové desky AC/DC. Něžně podmáznout lehkou elektrikou, pro tvrďáky vhodně usadit silový řvaný vokál a máme tu výsledný produkt. Ano produkt je to správné slovo. Postrádám jakoukoliv formu upřímnosti ve sdělení tohoto aktuálního počinu této detroitské formace. Celý materiál včetně okolního mediálního kolotoče nejvíce připomíná vyumělkovaný boyband, jemuž jeho hitovky vymýšlí zkušený producent tak, aby WE CAME AS ROMANS dokázali oblbnout šestnáctiletá děcka hrající si na hardcore scénu.
3,5 / 10
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.