OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doposud méně známá, ale naprosto šílená smečka ze země katolíků, IRA a whiskey se u nás nedávno letmo představila svou účastí na tour s Desecration. Tihle kluci jsou ovšem z irského jihu a tam jim toho tolik nehrozí (snad kromě toho vizoura). Tudíž se nadšeně oddali hudebním radovánkám. Původně hudlali nějaký ten detík, ale to, co předvedli na svém druhém CD, je něco šíleného. Tedy v dobrém slova smyslu. Posun směrem ke grindcoru je tu evidentní, ovšem zmutované deathmetalové jádro zůstalo. V jaké že intenzitě se asi budete v první chvíli poslechu klepat pochopíte ze dvou faktorů, jež vám nyní milostivě zjevím. Tak tedy zaprvé - na desce Nadir se nachází 24 grinddeathových skladeb, přičemž celé tornádo trvá poctivých 43 minut. A zadruhé – na zplození celé irské tancovačky dohlížel zpoza mixážního pultu švédského Soundlab studia človíček s povědomým jménem Mieszko Talarczyk (pro neznalé – nastavení vašeho čichometru směrem k pojmu Nasum znamená „přihořívá“). Čtveřice se ovšem neráchá v tématech typických pro grindcore, spíše to vypadá, jakoby jejich zlověstný název evokoval i zlo v jinak pěkně naštvaných a místy i docela přímočaře expresivních textech. Třeba sympaticky znějící Where´s My Axe mluví sama za sebe. Divoká They Use Dark Forces vypadá jako vystřižená z prvních alb Venom a Traumatic Stress Solution zase evokuje death/grindové vody. Plochá inspirace holywoodskou sračkou se objeví v Hamunaptra (City Of The Dead), naopak témata She Hates With a Marble Heart, Throne Of The Whore, Judgement Has Passed Before I Was Born, Bonebag nebo Pogrom vám svou tématickou proměnlivostí udělají v hlavě trochu nečekaný guláš, což se zdá být v tomto případě pozitivní hodnotou. Inu – je to barvitá deska, tenhle Nadir. Kombinované vokály kytaristy Steva (zlé hloubky) a basáka Coryho (frenetická skřeková anihilace) se vzájemně doplňují a dokupy s celým ansámblem tvoří něco trochu podobného tomu, co u nás dělají Alienation Mental, ovšem není to tak rychlé a progresivní, spíše více „metalové“. Rozhodně se ale jedná o velké překvapení a naději doposud v podstatě mlčící irské scény.
8 / 10
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.