Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jelikož se blíží konec roku a přes Svátky je na metalovém bojišti zpravidla klid, hodí se provést inventuru a nadhodit nějaký ten zajímavý titul, na který se během uplynulých sezón zapomnělo. Jedna z takových zapadlých věcí, jež by si dle mého zasloužila větší pozornost, je i fošna „Degenerate“ od nadějných britských drtičů TRIGGER THE BLOODSHED, takže se tímto pokusím pozdě ale přeci tento rest napravit.
Kapela pohybující se v drsných končinách brutal death / grind core na sebe upozornila již v minulosti, avšak teprve na svém posledním díle dokázala rozehrát v úzkých mantinelech žánru něco víc, než jen jednotvárnou rubanici. Spolu s novým bubeníkem zřejmě přišel do kapely i čerstvý impuls a „Degenerate“ je proti předchozí, vcelku monotónní, a spíše typicky deathmetalové „The Great Depression“ o dost variabilnější. Stále dominuje brutalita, ultra rychlé sypačky a rozzuřeného medvěda připomínající vokál, nově ovšem kapela svůj základní deathgrind šikovně prokládá ne tolik rychlými a rytmicky zajímavějšími motivy, které, aniž by snižovaly celkový odpich, hudbu výrazně oživují.
Během skladeb se aktuálně více mění tempo, vystřídá se poměrně dost riffů, sem tam zapiští i nějaké to sólo a celkově je z tvorby Angličanů cítit snaha posunout se více technickým směrem. TRIGGER THE BLOODSHED jsou nyní na půli cesty mezi zuřivým a technickým death metalem, což je dle mého dokonce ta nejlepší fáze vývoje. Jejich nemilosrdný, ale zároveň přesný a precizně zahraný masakr navíc místy přesahuje do dalších souvisejících subžánrů, takže mohou zaujmout nejen ortodox smrťáky, ale i jiné extrémní muzice holdující publikum.
Ze všech skladeb těžko vybrat tu nejlepší, neboť „Degenerate“ je plošný, kobercový nálet. Pokud bych ovšem přeci jen musel, tak určitě kladiva jménem „Dethrone“,„De-Breed“ nebo „The Soulful Dead“, která vládnou takovou silou, že s přehledem zatlučou do země i takové borce, jakými jsou třeba BENEATH THE MASSACRE nebo DYING FETUS. Á propos tyto dvě zavedené firmy lze použít i jako vhodný příměr k tomu, co vlastně TRIGGER THE BLOODSHED provozují. Starším ročníkům, kterým uvedená jména nic neříkají, pak mohu Angličany popsat jako tvrdší, ostřejší, techničtější verzi deathmetalových praotců CANNIBAL CORPSE.
Album je našlapané, intenzivní, drtivé. Po čtvrté, páté skladbě si možná budete říkat, že by kluci měli trochu zvolnit, ale kdepak. Kapela to drtí po celou dobu do plných. Pouze půlhodinku dlouhá stopáž je ale únosná délka, takže problém s přesycením nehrozí. Plusem je i kvalitní, hutný, ale zároveň i čitelný zvuk, který v daném stylu taktéž nebývá pravidlem. „Degenerate“ je zkrátka brutální, ale ne primitivní a prostě a jednoduše baví. Pokud TRIGGER THE BLOODSHED vydrží nastoupený směr, tak z nich podle mě za krátko bude další respektovaná a kultovní ukrutnost, se kterou se budou poměřovat mladé, začínající kapely. Moc jim k tomu již neschází.
TRIGGER THE BLOODSHED vystihli správný poměr mezi technikou a zuřivostí. „Degenerate“ je nahrávka vražedná, nemilosrdná, ale zároveň i precizně zahraná a nenudící.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.