Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jelikož se blíží konec roku a přes Svátky je na metalovém bojišti zpravidla klid, hodí se provést inventuru a nadhodit nějaký ten zajímavý titul, na který se během uplynulých sezón zapomnělo. Jedna z takových zapadlých věcí, jež by si dle mého zasloužila větší pozornost, je i fošna „Degenerate“ od nadějných britských drtičů TRIGGER THE BLOODSHED, takže se tímto pokusím pozdě ale přeci tento rest napravit.
Kapela pohybující se v drsných končinách brutal death / grind core na sebe upozornila již v minulosti, avšak teprve na svém posledním díle dokázala rozehrát v úzkých mantinelech žánru něco víc, než jen jednotvárnou rubanici. Spolu s novým bubeníkem zřejmě přišel do kapely i čerstvý impuls a „Degenerate“ je proti předchozí, vcelku monotónní, a spíše typicky deathmetalové „The Great Depression“ o dost variabilnější. Stále dominuje brutalita, ultra rychlé sypačky a rozzuřeného medvěda připomínající vokál, nově ovšem kapela svůj základní deathgrind šikovně prokládá ne tolik rychlými a rytmicky zajímavějšími motivy, které, aniž by snižovaly celkový odpich, hudbu výrazně oživují.
Během skladeb se aktuálně více mění tempo, vystřídá se poměrně dost riffů, sem tam zapiští i nějaké to sólo a celkově je z tvorby Angličanů cítit snaha posunout se více technickým směrem. TRIGGER THE BLOODSHED jsou nyní na půli cesty mezi zuřivým a technickým death metalem, což je dle mého dokonce ta nejlepší fáze vývoje. Jejich nemilosrdný, ale zároveň přesný a precizně zahraný masakr navíc místy přesahuje do dalších souvisejících subžánrů, takže mohou zaujmout nejen ortodox smrťáky, ale i jiné extrémní muzice holdující publikum.
Ze všech skladeb těžko vybrat tu nejlepší, neboť „Degenerate“ je plošný, kobercový nálet. Pokud bych ovšem přeci jen musel, tak určitě kladiva jménem „Dethrone“,„De-Breed“ nebo „The Soulful Dead“, která vládnou takovou silou, že s přehledem zatlučou do země i takové borce, jakými jsou třeba BENEATH THE MASSACRE nebo DYING FETUS. Á propos tyto dvě zavedené firmy lze použít i jako vhodný příměr k tomu, co vlastně TRIGGER THE BLOODSHED provozují. Starším ročníkům, kterým uvedená jména nic neříkají, pak mohu Angličany popsat jako tvrdší, ostřejší, techničtější verzi deathmetalových praotců CANNIBAL CORPSE.
Album je našlapané, intenzivní, drtivé. Po čtvrté, páté skladbě si možná budete říkat, že by kluci měli trochu zvolnit, ale kdepak. Kapela to drtí po celou dobu do plných. Pouze půlhodinku dlouhá stopáž je ale únosná délka, takže problém s přesycením nehrozí. Plusem je i kvalitní, hutný, ale zároveň i čitelný zvuk, který v daném stylu taktéž nebývá pravidlem. „Degenerate“ je zkrátka brutální, ale ne primitivní a prostě a jednoduše baví. Pokud TRIGGER THE BLOODSHED vydrží nastoupený směr, tak z nich podle mě za krátko bude další respektovaná a kultovní ukrutnost, se kterou se budou poměřovat mladé, začínající kapely. Moc jim k tomu již neschází.
TRIGGER THE BLOODSHED vystihli správný poměr mezi technikou a zuřivostí. „Degenerate“ je nahrávka vražedná, nemilosrdná, ale zároveň i precizně zahraná a nenudící.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.