Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrých technických death-grindových spolků není nikdy dost. Tato orlandská sbírka řezníků surfuje hlavně na vlně moderního, chaosem opředeného brutálního válcování, složeného z lichých dob, které směrem kupředu bičuje divoká smršť kytarových vyhrávek a nelidského vokálu. U QUARTER THE VILLAIN zapomeňte na prosluněné pláže Miami nebo Tampy, toto je Orlando. Nápady jsou vždy natěsnané na co nejmenší plochu, jež kolem vás profrčí se zdrcující rychlostí. To, že je opakování matka moudrosti, kluci zřejmě nikdy neslyšeli. Chrlí na vás stále víc a víc motivů, jakoby vás chtěli zasypat, krom krkolomných vyhrávek se tu a tam tlačí i na melodické linky, ale v první řadě jednoznačně pochodují s technickou brutalitou, která nezná slitování. Jako byste zkřížili BENEATH THE MASSACRE s PSYOPUS a lehce ubrali nohu z plynu. Na konci skladby „Sock Puppet Vendetta“ se pracuje i s dalšími nástroji a orchestrální outro této písně velmi příjemně provzdušňuje celý ani ne patnáctiminutový celek. Škoda, že takových míst není víc, protože jinak bohužel u této sebranky z Floridy nenacházím nic, co by ji činilo zajímavou v zástupu podobně technicky orientovaných death-grindových náladotvůrců. Druhým neduhem jinak velmi povedeného EP je neodbytný pocit potenciální nudy, pokud by se v tom samém duchu nesla další půlhodina materiálu v případě plnohodnotného alba. Ale toto je EP, takže palec nahoru.
Ještě že tahle věc má jen necelých 15 minut, tohle při práci poslouchat prostě nelze, člověk má pak furt pocit, že je strašně pomalý a musí zrychlit a zrychlit, až jsem se z toho málem...víte co? ......Jo!
P.S.: Druhé video zde: http://www.youtube.com/watch?v=t0YeBKJGyJw
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.