„Severní vítr je krutý“ zpívá se ve známé písni Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. A jako se za okny prohání severák (v severní části republiky zuří v době smolení této recenze dokonce pořádný orkán), stejným způsobem vtrhli do hudebního světa v březnu loňského roku s další porcí skandinávské mytologie švédští Vikingové AMON AMARTH. Tentokrát je album pojmenováno po ohnivém obru Surturovi, jehož postava, zvící velikosti a muskulatury „manowarského“ bojovníka, dominuje obalu alba „Surtur Rising“.

Schválně jsem si před důkladným poslechem novinky AMON AMARTH pěkně popořádku pustil celou jejich diskografii, abych se takříkajíc dostal do obrazu (nikoli pod obraz!), a dospěl jsem k „překvapivému“ závěru. Ono je to hudebně kromě postupných zvukových vylepšení téměř stále o tom samém. Valivý, nekomplikovaný a poměrně jednoduchý melodický death metal inspirovaný příběhy z Eddy nebo ze života Vikingů s důrazem na úderné a epické vyznění.

Zařadí se album „Surtur Rising“ po bok úspěšnějších alb anebo spíše těch průměrnějších? Ačkoli bylo album prezentováno jako agresivnější a temnější, mým prvním dojmem, který jsem získal po jeho poslechu, bylo, že se jedná o zřejmě nejmelodičtější nahrávku v dějinách skupiny s asi nejlepšími kytarovými sóly. Na těch skupina skutečně parádně zapracovala, pokračujíc v tomto trendu od alba „With Oden On Our Side“. Nejlepší sóla nebo kytarový doprovod můžete slyšet třeba v úvodní „War Of The Gods“ nebo v pomalé „The Last Stand Of Frej“. Nebýt typického death metalového chroptění frontmana Johana Hegga, šlo by skoro o heavy metalové album.

Uprostřed takové „Wrath Of The Norsemen“ se mi hodně silně vybavili RUNNING WILD nebo při úvodních tónech „For Victory Or Death“ zase CREMATORY, kteří však na takové zvuky používají klávesy. Kromě „For Victory Or Death“, „A Beast Am I“ a klipové „Destroyer Of The Universe“ nepřináší album žádné další opravdu rychlé songy. AMON AMARTH se prezentují především střednětempým materiálem (samozřejmě v rámci stylu), v němž se nevyhnou ani některým vatovým položkám („Slaves Of Fear“, „For Victory Or Death“ či „A Beast Am I“), které z vod (pod)průměru za pačesy vytáhne kvalitní sólo nebo kytarový doprovod. Příjemně určitě překvapí netypicky zasněně působící instrumentální pasáž mezi „A Beast Am I“ a „Doom Over Dead Man“. To nejlepší si AMON AMARTH schovali na závěr v podobě posledně jmenované písně, která je na jejich poměry skutečně tak trochu jiná – zejména její pomalý začátek s náznaky prvky orchestrace. Celá píseň pak v polovině přejde do parádního heavy motivu.

Za spíše negativní prvek považuji dosti monotónní hlasový projev Johana Hegga, který pouze čas od času („Live Without Regrets“, „The Last Stand Of Frej“, „Wrath Of The Norsemen“) opustí svůj výraz brumlajícího medvěda a zkusí to ještě hlouběji. Schválně bych v tu chvíli chtěl vidět jeho vnitřnosti na rentgenu. Takovéhle hloubky aby jeden pohledal (samozřejmě kromě legendárního „Nech brouka žít“ od Juraje Kukury, jehož výsledné hlasové podání i vizáž jsou rozhodně gentlemanštějšího rázu než u chroptícího Vikinga se sekyrou v tlapách).

AMON AMARTH nám tedy na hřbetě povstávajícího obra Surtura přivlekli nové album vyznačující se zlepšenou kytarovou prací. Záleží ovšem na tom, do jakého rámce jsou kytary zasazeny. A ten je v daném případě vesměs očekávatelný. Ale čekal někdo něco jiného? Přestože se nejedná o avizovaný orkán, nejde na druhou stranu ani o žádný lehounký letní vánek. Zkrátka slovy kaprála z pohádky „Z čerty nejsou žerty“: „Asi vítr, ne?“