PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LAMB OF GOD se během své patnáctileté kariéry vypracovali v celkem solidní značku. Snaha posunout thrash metal moderním směrem a obohatit jej o „panterácké“ groove rytmy našla odezvu jak u ortodoxních, tak u pokrokově smýšlejících metalistů a hvězda kapely stoupala pomalu ale jistě vzhůru. V roce 2009 kapela své úsilí korunovala velmi vydařeným albem „Wrath“ a mezi fanoušky se začalo šuškat něco o tom, že by LAMB OF GOD mohli zaujmout pozici, kterou v minulosti okupovala třeba PANTERA nebo SLAYER, tzn. stanout v čele, být leader.
Od novinky „Resolution“ se tedy zcela logicky očekávaly velké věci, ale jak už to tak bývá, ne vždy se věci dějí podle plánu. Skupina, zdá se, usnula na vavřínech a překvapivě na místo zdolávání metalového Olympu předkládá pouze průměrnou hoblovačkou, která postrádá jakýkoliv žánrový přesah. Američané svůj projev na novince o něco zahustili a přitvrdili, ale lehkost a svěží nápady minulého alba jsou ty tam. Možná chtějí LAMB OF GOD ukázat, jak ortodoxní, tvrdí a nekompromisní dokážou být, ale z mého pohledu je výsledek rozporuplný.
„Straight For the Sun“ je ale při tom velmi zajímavý start, škoda jen, že jde jen o pouhý úvod než o regulérní skladbu. Následující „Desolation“ spolu s „Ghost Walking“ také nejsou marné a deska tak zprvu budí dojem tradičně solidně zvládnutého groove-thrash metalu. Riffy řežou, jak mají, talentovaný bubeník do toho buší jako o život, ale je to marné, album se postupně začíná utápět v monotónnosti a po patnácti minutách je jasné, že majstrštyk z roku 2009 se zopakovat nepodařilo. Randy Blythe řve v každé skladbě naprosto stejně, nekonají se žádné výrazné změny tempa a nebýt akustické „Barbarosa“, postrádá nahrávka jakýkoliv záchytný bod. Jediná věc, která z přespříliš dlouhého a nezábavného alba vyčnívá, je až závěrečná epická „King Me“.
Nedostatek invence? Ztráta sebereflexe? „Cavalera-Burn-Out-Syndrom“? Těžko říct, ale také je dost dobře možné, že LAMB OF GOD novou desku prostě a jednoduše odflákli. Snažím se myslet pozitivně a jít nahrávce naproti, ale při vší objektivitě mohu tak akorát konstatovat, že kytaristé a bubeník nezapomněli hrát a stále to hnětou podle nejpřísnějších metalových pravidel ovšem s tím, že tentokrát jim chybí nápady a samotná tvrdost, rychlost a image zlých hochů působí najednou dost lacině.
Na album se dá samozřejmě nahlížet dvěma pohledy. Ten první říká, že LAMB OF GOD nahráli drsné, poctivě thrashmetalové album, kterým dávají najevo, že kašlou na trendy a ve stylu SLAYER vyznávají čistotu metalové rasy. V tu chvíli jsou skladby jako „The Undertow“ anebo „Invictus“ super a deska valí jak cyp. No a pak je tu druhý pohled, který říká, že album je pouze obyčejný thrash bez přidané hodnoty a pak jsou skladby jako „The Undertow“ nebo „Invictus“ stokrát slyšená nuda. Pravda je nejspíš někde uprostřed, ale za sebe otevřeně přiznávám, že jsem zklamán, neboť jsem od mocných LAMB OF GOD čekal mnohem víc než jen průměrný metal na úrovni CALIBAN nebo HEAVEN SHALL BURN.
Na výborné „Wrath“ se „Resolution“ nechytá ani náhodou, ale překvapivě neobstojí ani ve srovnání se staršími záseky „Ashes Of The Wake“ nebo „Sacrament“. Vypadá to, že Američané trochu zaspali a na místo ovládnutí scény nahráli jedno z nejhorších alb své kariéry. Pro mne jako jejich fanouška je to věru smutný pohled.
Minulým albem vysoko posazená laťka zůstala nepřekonána. LAMB OF GOD usnuli na vavřínech a předkládají pouze průměrný materiál bez očekávané nádstavby.
6,5 / 10
Randy Blythe
- zpěv
Chris Adler
- bicí
Willie Adler
- kytara
Mark Morton
- kytara
John Campbell
- basa
1. Straight For The Sun
2. Desolation
3. Ghost Walking
4. Guilty
5. The Undertow
6. The Number Six
7. Barbarosa
8. Invictus
9. Cheated
10. Insurrection
11. Terminally Unique
12. To The End
13. Visitation
14. King Me
Lamb Of God (2020)
VII: Sturm Und Drang (2015)
Resolution (2012)
Wrath (2009)
Sacrament (2006)
Ashes Of The Wake (2004)
Terror and Hubris (DVD) (2004)
As The Palaces Burn (2003)
New American Gospel (2000)
Burn The Priest (BURN THE PRIEST) (1998)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Roadrunner
Stopáž: 56:21
Produkce: Josh Wilbur
Všetky doterajšie albumy LAMB OF GOD boli príjemne monotónne s tým, že sa občas zaskvel výrazný a hitový kúsok. "Resolution" si bohužiaľ z predchádzajúcej vety berie len tú monotónnosť. Nikoho už dnes neprekvapí staromilský zvuk (ktorý je na vlas rovnaký ako ten na "Sacrament"), gitarové prstolamy a jedovatý vokál.
Predsa len novinka ponúkne dve svetlé miesta. Mám na mysli "Insurrection", v ktorej Randy po prvýkrát v kariére skutočne spieva a už tradične rozvláčnu koncovku "King Me" podkreslenú vkusnými sláčikmi. Tieto dve skladby majú to, čo sa dá nazvať atmosférou.
Wrath to nie je ale hoblovacka to je, ale zvuk je pruser. Pri dnesnych technologickych vymozenostiach si kde kto spravi lepsi zvuk doma.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.