Nové album VENOM, to je v jedenáctém roce nového tisíciletí příběh podobný tomu českému v podání TÖRRu. Také u nich zůstal po předlouhé historii, sestavových rošádách a reunionech jen jeden ojedinělý člen původní sestavy, také proto kapela zůstává jakýmsi žijícím anachronismem, který metalové obecenstvo rozděluje v podstatě především na dva tábory (tedy ten zarytě milující a ten flegmaticky nenávidějící), a společná tomu všemu je i hudební odrůda, která to celé zastřešuje – archaický black/thrash metal. I když jistě, tady mají VENOM neoddiskutovatelnou přednost, neboť to byli oni jako jedni ze stylových vůdců, komu TÖRR ve svých začátcích naslouchali, a ne obráceně.

Možná i proto zní „Fallen Angels“, třináctý studiový výlisek z hadího jedu, daleko pružněji, než nedávno recenzovaný „Tempus Fugit“. S pružností mám v tomto případě samozřejmě spojen především celkový dojem, který si z více než hodinu dlouhého materiálu pozorný posluchač odnese, a který je až na drobnosti překvapivě pozitivní, byť jde stále o hoblování téže kovové fošny. Většinou se totiž nekonají žádné okaté křečovitosti, většinou se nekonají ani žádné výprodeje ze třetí, čtvrté ruky a jediné, co lze albu upřímně vytknout, je zbytečně natahovaná stopáž, v jejíž závěrečné fázi už neplatí, co bylo právě řečeno.

S ohledem na křížky na zádech kapely a Cronose samotného mi ovšem takovýto výsledek jejich společného studiového snažení přijde jako poměrně sympatická záležitost, hodná někoho, kdo si může oprávněně říkat žijící legenda. V podstatě až někam k titulům „Punk´s Not Dead“ a „Death Be Thy Name“ nepolevuje cílená mířená na posluchače a VENOM zde s očividně stoprocentním nasazením těží z časem objektivně zchudlého know-how aktuální maximum. Přeloženo do češtiny to znamená, že jejich jednoduché old schoolové klasice prostě momentálně nechybějí životaschopné nápady, jež každou z osmi prvních skladeb alba vybarví do uchu lahodícího odstínu prapůvodní černomodré. Znamenitý je nahuštěný odpich „Hammerhead“ (ne naposledy na albu uvedený stručným, ale o to chytlavějším sólovým partem pro bicí), patřičně chladnokrevná „Nemesis“, vyzývavě symbolický „Pedal To The Metal“ a další a další písně padlých andělů až právě do vzpomínaných položek č. 9 či 10. Vskutku, kdyby album dále nepokračovalo, asi bych ve svém slovníku musel hledat ještě daleko expresivnější výrazy.

A protože už v tomto okamžiku není, co bychom na „Fallen Angels“ ještě dále hledali či posuzovali (o nějakém „hlubším“ průzkumu nemluvě, protože tady se zkrátka jede skutečně jen a jen po povrchu), dovolte mi to vše zakončit zvoláním ze skladby „Nemesis“, pro toto album skutečně více než symbolickým: „Come On You Motherfuckers!“