„One man show“ jménem UMBAH (rozkošný název, že?) patří mezi experimentální metalová tělesa (u nás na MP zvaní též jako tzv. „Pattonovci“), která ve snaze pobavit či podráždit posluchače mastí přes sebe všechno možné. Tento projekt je však i na poměry žánru zvaného avantgardní metal záležitost mimořádně švihlá a jakákoliv pravidla nerespektující. Představte si hudební poťouchlost PRIMUS či BEASTIE BOYS kříženou s techdeath zuřivostí NECROPHAGIST a avantgardou UNEXPECT. Pro většinu metalistů víceméně nepoužitelná věc, ale pro hledače „jiné“ hudby či senzaci hledajícího pisálka místy vcelku výživný matroš.

Jsem dalek toho tvrdit, že „Enter The Dagobah Core“ je dílo geniální nebo revoluční, ale v každém případě je zábavné.  UMBAH není ani tolik metal jako třeba kolegové z PSYOPUS nebo IWRESTLEDABEARONCE, ale ani prog jako jsou např. EPHEL DUATH. Album je hravé, vtipné, místy až legrační, místy ale i vážné a překvapivě instrumentálně náročné. V jedné skladbě kolikrát zní jak deathgrindové klepačky, tak hravé, téměř funky-rockové pasáže, metalové kytary nebo samply, „kapela“ však v pohodě drží rytmus a zůstává muzikální. Výhodou UMBAH je i to, že nesklouzává k umělecko-progresivnímu trápení, což u výše uvedených žánrově spřízněných kolegů nebývá vždy pravidlem.

Většina skladeb obsahuje momenty, které vás nutí CD vypnout a zahodit, ale než dokráčíte k přehrávači, stočí se daný kus jiným směrem a překvapí nečekaně svěžím nápadem. Všechny přechody jsou však většinou zvládnuté s lehkostí a album je co se týče aplikovaných vlivů obdivuhodně vyvážené. Jeho předností je též kupodivu spíše civilní vokální projev, který mu prospívá zejména tím, že není hnaný do krajnosti víc, než je nezbytně nutné. Jako nejlepší z tracklistu se jeví (spíše klidnější) trojblok „Dr.Geiger“, „Enter The Dagobah Core“ a „Hypnotic Implant“, ale nějaký ten zajímavý moment, (jako je třeba rozkošný přechod z přísného deathgrindu do veselého skočného kozáčka alá Goran Bregovič v "Bolderok Naron") nabídne zpravidla každá skladba. 

„Enter The Dagobah Core“ je i přes svoji „jinakost“ kupodivu dobře stravitelné a není ani třeba se s ním moc prát. Album je sice trhlé, ale ne nepřátelské, a pokud v sobě najdete ochotu mu naslouchat, získá si vás překvapivě snadno. Duchovní otec projektu Cal Scott má nakonec s hnětením takto schizoidní hudby mnohaleté zkušenosti. Aktuální zářez je už jeho (a teď se prosím pěkně podržte) patnácté (!!) dlouhohrající album, které si nahrál víceméně sám doma na koleni a vydal pod hlavičkou UMBAH.

„Enter The Dagobah Core“ je vskutku těžké bodově hodnotit, neboť jakékoliv číslo od 1-10 by bylo při správném úhlu pohledu možné, ale za odvahu, kreativitu a instrumentální provedení zasluhuje pochvalu. Ano, je to blázinec, ale nelze mu upřít vlastní ksicht a celkem jednoznačné poselství, což lze v dnešní době  říct jen o málokteré hudební produkci.