PSYCROPTIC. Tech/death metaloví kazatelé z daleké Tasmánie (West Hobart) patří už pěkných pár let mezi ty vůbec nejsledovanější žánrové exempláře. Do širšího podvědomí se dostali hlavně díky emisi své třetí (a přelomové) řadové desky „Symbols Of Failure“ (2006), která vyšla ve zlatém tvůrčím období Neurotic Records, toho času skutečně velmi prestižního labelu. I další záznam, „Ob(Servant)“ (2008), vydaný již pod vlajkou kolosu Nuclear Blast Records, se dá bez přehánění opatřit přívlastkem „přelomový“, neb představil PSYCROPTIC v odlehčené, melodičtější a místy regulérně hitové poloze. Vzhledem k podnikavé a experimentům nakloněné povaze tasmánského kvarteta se dalo směle předpokládat, že i aktuální kolekce „The Inherited Repression“ znovu potěší spíše „open-minded“ posluchače, než na jistotu sázející příznivce tradičních a časem dokonale prověřených hodnot. Po mnoha hodinách strávených ve společnosti nového alba konstatuji, že PSYCROPTIC ani tentokrát nedokázali bezradně stepovat na jednom místě, nicméně jedním dechem dodávám, že zdaleka ne ve všech případech tak činí jednoznačně ku prospěchu věci...

Na stranu druhou existují i záležitosti, ve kterých jsou Tasmánci velcí tradicionalisté. Už od časů obhroublého debutu „The Isle Of Disenchantment“ (2001) se pravidelně uchylují do podzemních prostor přístřešku Red Planet Studios (tentokráte zde nahrávali bicí), působí s jedinou výjimkou ve stále stejné sestavě a nejpozději od výtečného „The Scepter Of The Ancients“ (2003) si uchovávají a do nejmenšího detailu dále trpělivě opracovávají svůj tolik charakteristický zvuk. Zásadním trademarkem PSYCROPTIC je samozřejmě ona virtuózní hravá kytara v držení Joea Haleyho, díky které musí produkci Tasmánců zcela bezpečně identifikovat i ti méně zasvěcení jedinci. Právě přítomnost jedné jediné (a ještě k tomu tak extraordinární) kytary se na zvuku PSYCROPTIC podepisuje již od samotného počátku jejich tvůrčí kariéry. První dvě alba (toho času ještě s Matthewem Chalkem u mikrofonu) jsou sice velmi hrubozrnná, nicméně i tak více než dostatečně reflektují onen typicky nízkotučný projev Haleyho šestistrunky. Sestava z Hobartu se tak v rámci košatého tech/death metalového spektra nachází přesně na opačném pólu než třeba kansaský zázrak ORIGIN, jehož hustou a enormně natlakovanou produkcí by nepropadl ani ten nejbídnější špendlík.

„The Inherited Repression“ volně pokračuje v evoluční linii nastolené vydáním „Ob(Servant)“, přiklání se tedy ke stravitelnějším a transparentním žánrovým polohám. Novinka je přemýšlivější, PSYCROPTIC najednou nečekaně rozjímají a mnohem více než kdykoli v minulosti koketují s atmosférou. Zároveň ale zapomínají na variabilnější rytmiku (desce by jednoznačně prospěl větší podíl rychlejších pasáží) a tak trochu ztrácejí hitové ambice (v tracklistu rozhodně nenajdete položky typu „Initiate“ či „Slaves Of Nil“). PSYCROPTIC potemněli a více se uzavřeli do sebe, přes pestrobarevnou paletu tónů „Ob(Servant)“ se znenadání přehnal šedý příliv. Neznamená to však, že „The Inherited Repression“ zní přehnaně monoliticky, ba právě naopak, i přes limitovanou škálu výrazových prostředků před námi znovu stojí sbírka svojských a jasně diferencovaných skladeb. Najdeme zde v závěru citlivě vygradovaný otvírák „Carriers Of The Plague“, naléhavou a konstantní tlak vyvíjející „Become The Cult“ a především pak předposlední „Deprivation“, vzdušnou a rytmicky členitou kompozici, jež svojí atmosférou připomíná předešlé album „Ob(Servant)“. I tak se přiznám, že mi na desce chybí onen pověstný „zlatý hřeb“, který na minulém záznamu reprezentoval „Initiate“, chytlavý a přitom vysoce inteligentní tech/death metalový hit v tom nejpozitivnějším slova smyslu.

Volnější spád „The Inherited Repression“ poskytuje hodně životního prostoru hlavně Haleyho věčně neposedné, „kadeřavé“ šestistrunce. Kytarista PSYCROPTIC svou šanci s přehledem využívá, přičemž se nesnaží o nějaká extra náročná technická cvičení a místo toho raději rozděluje sice komplexní, ale zároveň jasně memorovatelné riffy (viz. třeba neklidný, neurotický riffing v „The Throne Of Kings“). Stejnou šanci dostal i baskytarista Cameron Grant, leč ten se ke škodě věci drží spíše konzervativní filozofie, většinou jen kopíruje kytarové linie a není zrovna dvakrát ochotný pouštět se do větších akcí v podobě sólových úniků. Bohužel to musím nazvat promarněnou příležitostí, neb více kreativní basa by „The Inherited Repression“ zcela jednoznačně prospěla. To Jason Peppiatt také hodně zredukoval svou hrdelní různorodost, když úplně vypustil jak growling, tak výše posazený vokál, a jal se maximálně soustředit pouze na silový, coreový projev. Nicméně tento pro death metal ne právě typický druh vokálu se k tvorbě PSYCROPTIC hodí, pokud si poslechnete Peppiattovu one man show v „Become The Cult“, budete muset pokývat hlavou na znamení souhlasu.

Tasmánské kvarteto natočilo méně přístupné, instrumentálně hodně silné, leč na druhou stranu poměrně nenápadné album. Namlsán téměř dokonalým „Ob(Servant)“ jsem nucen vykazovat symptomy mírného zklamání a chtě nechtě musím výsledné hodnocení o nějaký ten bod ponížit. Inu, když jsem tehdy v Klánovicích pořízením sympatického digipacku začal psát první kapitolu pátého příběhu o PSYCROPTIC, představoval jsem si na jeho konci trochu výraznější „happy end“ než definuje ona trojice čísel, jež sídlí na konci tohoto článku. Ale tak už to někdy chodí.