Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sú kapely, ktoré robia všetko preto, aby u poslucháča vyvolali dojem, že stvoriť hudbu patrilo medzi najťažšie veci na svete. Sú skvelí hudobníci, bravúrni remeselníci, no ich genialita končí pri forme. Veľmi ťažké bolo naučiť sa všetky zručnosti, ktorými oplývajú, no v momente, keď ich nadobudli, skladanie sa pre nich stalo rutinou. Stvoriť svoju hudbu je pre nich odrazu veľmi ľahké. Myslia si že sú „artists“, no v skutočnosti sú artisti.
Sú kapely, ktoré sa pričinili o vznik samostatného žánru. Nie len štýlu či zvuku, ale normálneho žánru so všetkým, čo k tomu patrí. Spoznáte ich podľa toho, že pred nimi niečo nehral nikto a zrazu to hrajú ďalšie kapely, vznikajú okolo toho špecializované vydavateľstvá, médiá, novinári tomu dajú meno. V lepšom prípade zostanú zakladatelia žánru nad svojimi apoštolmi kvalitatívne trčať, v horšom o nich väčšina nasledujúcich generácii netuší, v tom najhoršom sa stanú obeťou toho, že nepodarky apoštolov zdegradujú aj ich vlastné prvotiny. V tom najlepšom prípade zo všetkých zostanú učitelia svojimi elévmi nenapodobení a nenapodobiteľní.
No a až toto sú MESHUGGAH. Ich dehumanizovaný mechanický „progresívny“ metal sa stal v poslednom čase modlou pre novú generáciu takzvaných djentových kapiel, no vyrovnať sa im sa nepodarilo nikomu. Sami vydávali lepšie aj horšie albumy a práve dnes, keď sú ich žiaci takí populárni, k nim boli obrátené uši extra pozorne.
Albumu „Koloss" sa podarilo oveľa viac než len potvrdiť, kto je na tomto ihrisku pánom. Otcovia zakladatelia sa totiž vrátili vo svojej životnej forme a prinášajú jeden zo svojich najlepších albumov.
Na rozdiel od konkurencie MESHUGGAH tónmi neplytvajú, v skutočnosti ich hrajú s výnimkou niekoľkých veľmi málo. Rytmus je podľa očakávania komplikovaný, no platí to iba o jeho vnútornej štruktúre - pokiaľ sa rozhodnete kývať si doň hlavou, podarí sa vám to bez problémov. Zvyšok formálnej stránky hudby je komplikovaný iba do miery, ktorá sa nebije s obsahom.
Veru, obsah! Novinka „Koloss" je v skutočnosti pesničkový album. Iste, panuje tu cynická neprítomnosť čohosi natoľko banálneho ako melódia, no inak sú jednotlivé kompozície úderné, zapamätateľné a s vcelku jednoduchým hudobným príbehom a priebehom. Album ako taký má navyše jednotný koncept, čo je pri jeho svojskosti a nástrahám hroziacej monotónnosti zrejme jeden z najväčších úspechov MESHUGGAH v roku 2012.
Všetko ostatné, ten ostnatý drôt a komplikované ozubené kolesá, z ktorých útlocitnejšieho poslucháča rozbolí hlava, sú v skutočnosti... metal. Vitajte v roku 2012, drahí priatelia. Extrémna hudba sa nehrá tak, že má extrémne tempo a je tvrdá. Odkedy si pamätám ja, extrémna hudba mala vždy v prvom rade extrémny obsah. BURZUM mi prišiel odjakživa extrémnejší než GORGOROTH, napriek tomu, že moja mama by povedala, že tvrdší a rýchlejší sú GORGOROTH.
V čase, keď v metalových kapelách hrajú fešáci s bezchybnými účesmi a zvukári nemajú problém vyrobiť na monitoroch svojich počítačov štyri a pol minúty dlhú čiernu klobásu, prichádza stará škola s extrémnou metalovou hudbou, ktorá preniká do rovnakej hĺbky, z akej jej brutalita vyviera. V čase, keď sa tvrdá hudba počúva všeobecne oveľa jednoduchšie, prišli MESHUGGAH s novou definíciou metalu. Miro Šmajda si môže toho vyprchaného rukojemníka, ktorému drží nôž pod krkom, pokojne zabiť, znásilniť a zožrať.
Aj predstavy o tom, čo znamená „vyvíjať sa" a „napredovať", sú najčastejšie odvodené najmä od predvedených zmien vo forme hudby. V skutočnosti je „Koloss" oveľa progresívnejší než pochybné peknučké umenie preceňovaných ANIMALS AS LEADERS. S počtom vypočutí to badať čoraz viac. Odľudštená, cynická a mŕtva hudba odrazu dostáva tvár a, čudujsasvete, aj dušu.
MESHUGGAH prinášajú nekompromisný metal. Pesničkový, úchvatný a groovy pre nás. Otravný, monotónny a nepočúvateľný pre všetkých ostatných. Tak, ako to má a musí byť.
1. I Am Colossus
2. The Demon's Name Is Surveillance
3. Do Not Look Down
4. Behind the Sun
5. The Hurt That Finds You First
6. Marrow
7. Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion
8. Swarm
9. Demiurge
10. The Last Vigil
Při hodnocení výborného minulého alba jsem přidal půl bodík, protože jsem věřil, že Švédové budou schopni mechaniku své těsné škatulky (možná lépe klece) nějako obzvláštnit.
A hle na „Koloss“. Pětice zašla ve svém experimentování možná nejdále v historii a výsledek skutečně stojí za to. Dosti odlehčené letité základy, odkrytější melodika, překvapující přímočarost a uvolněnější atmosféra se kolikrát mění až v post-metalové atmosferično, ale pořád tu máme a zíráme na ten majestátní MESHUGGAH !!
Navíc kapela tímto počinem přímo vybízí Straye aby o ní poupravil názor.
13. dubna 2012
Klypso
7 / 10
Skvelá práca bicích, výborný zvuk... Aj na novom albume terminátorov MESHUGGAH je stále čo chváliť. Súhlasím ale so Sickym, že tej monotónnosti už je niekedy moc. Ani tie nejúdernejšie nápady nemajú šancu naplno vyniknúť v záplave búšiacich riffov.
4. dubna 2012
Dalas
7 / 10
Je velmi obtížné nahlížet na nahrávky těchto švédských maniaků objektivním pohledem. Pokusím se však o to.
Nové album mě baví, ale "wow" efekt, provázející jejich starší nahrávky, tedy hlavně ty z přelomu milénia, je (zdá se) definitivně pryč. Prakticky ani na chvíli se nedokážu zbavit pocitu, že to všechno jsem už v nějaké podobě slyšel i v minulosti. To by snad nemuselo vadit, ale u MESHUGGAH to i navzdory několika silným písním vnímám jako citelný handicap.
Škoda i některých nedotažených momentů, jako například v jinak slušně našlápnuté skladbě "The Hurt That Finds You First", ve které skupina pracuje s motivem očekávání (zklidňující pasáž v závěru...) a následného zklamání (...přecházející v poměrně tuctový kytarový motiv, který zmizí do ztracena).
"Koloss" tak pro mě představuje další řadovku této legendy, která má stále co říct, ale která zároveň v určování příštích trendů už pomalu ale jistě vyklízí pozice. Celkově však určitě spokojenost, neb očekávání v mém případě nebyla nijak vysoká.
4. dubna 2012
Sicky
7 / 10
Nový MESHUGGAH jsou trochu takový recenzentský oříšek. Na jednu stranu opět velmi osobitý přístup, nový zvuk, originalita, ale na druhou stranu přílišná monotónnost a ne zrovna velké množství výrazných nápadů. Švédské ikony na novince o něco zjednodušili strukturu skladeb a jsou tak použitelnější pro mnohem širší publikum, což zkraje desky vypadá jako opravdu dobrý nápad, ale po čtvrté/páté skladbě je pro mne čím dál těžší se zbavit dojmu, že hrají stále to samé dokola a ona jednoduchost a monotónnost se zvolna obrací proti nim.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.